Site icon FotoGuru.cz

6 triků starých mistrů pro lepší fotky (příklady + video)

Staří mistři a focení

Co můžeme okoukat od starých mistrů? Jaké kompoziční postupy ze slavných obrazů se dají použít při focení foťákem i mobilem? Zde je přehled těch nejdůležitějších. A ručím za to, že budou fungovat i vám – jsou ověřeny stovkami let.

Nezní to trochu přitaženě za vlasy? Opravdu má smysl myslet při focení (třeba) mobilem na to, jak by podobou scénu zachytil dávný malíř na vzácné plátno?

Nesporně ano – a byla by to prostě strašná škoda tyhle staré postupy neznat a nezkoušet. Pravda je, že účastníci mých kurzů focení (klasických i kurzů určených pro iPhony) jsou občas vyděšeni větami na způsob “U téhle krajinky myslete na snadnou průchodnost!” nebo “To je ale krásný repoussoir!”. Ale pak to všem začne dávat smysl – což je další kouzlo těchto postupů: je možné je okamžitě začít využívat. A hlavně: fungují zcela skvěle.

Níže najdete mých šest nejoblíbenějších, které používám dnes a denně… A dočasně jsem odemkl i video, v němž vše vysvětluji ještě podrobněji (je součástí mého nejprodávanějšího online kurzu Tajemství kompozice, ale přišlo mi ho prostě škoda sem nedat.)

Reklama

Dejte vědět, jak vám staří mistři pomáhají!

Video: Co se ve focení naučit od slavných malířů (23 minut v 4K)

1. Linie a vrstvy budují prostor

Jak to funguje: Malíři i fotografové dobře vědí, že nejdůležitější kompoziční princip zní: obraz/fotka musí vyvolat iluzi prostoru. Musí vzbuzovat pocit tří dimenzí, a za každou cenu je tak třeba zkusit nějak do obrazů a obrázků propašovat “3D pocit”, který divákovu mozku vše usnadní vnímání. Cest k tomu je více, ale nikdy neselže ta nejběžnější: mít v záběru linie, čáry, hrany, které navedou pozornost do kompozice, vtáhnou diváka do obrazu/fotky a podpoří onu magickou iluzí tří rozměrů. Stejně tak dobře funguje snaha udržet několik vrstev: včetně popředí a pozadí (viz příklady).

Linie cesty u pobřeží je klíčovým kompozičním prvkem, který se dá v bezpočtu podob najít na obrazech i fotkách. Plus zde fungují ony „vrstvy“: popředí, skály, hory v mlze. Vše buduje prostor. Obraz: K. P. Themistokles von Eckenbrecher: Fjord. Volné dílo. 
Zdroj: Wikimedia Commons

Jak na to: Prvním krokem, s nímž občas začátečníci zápolí, je prosté uvědomění si, jak zásadní je prostor do fotek přimíchávat. Druhým je zkoušet, hrát si a dokázat v krajině, ale i třeba při focení sklenice piva v hospodě udržet prostor díky liniím a “vrstvám” prostoru.

Více méně banální fotka z Madeiry působí alespoň trochu zajímavě díky stejným principům. Linie silnice podpoří vjem prostoru a navede pohled. Různě nasvícené plochy udrží tří rozměrů. Madeira. Foto: Jan Rybář
Linie řeky pomáhá utvářet pocit prostoru a též navádí pohled do záběru – tedy stále stejný princip. Kavkaz, 2000, sken negativu. Foto: Jan Rybář

2. Rámování zvýrazní hlavní motiv

Jak to funguje: Jednou z oblíbených rychloúprav fotek v počítači i v mobilu (včetně Instagramu) je tzv. vinětace. Až se budete příště trochu stydět, že uměle zatmavujete rohy fotky, vězte, že tenhle opticko-grafický princip samozřejmě znali a používali staří mistři před stovkami let. Zkrátka: temné zarámování obrazu nebo fotky výrazně zaměří pozornost na hlavní motiv. Případně funguje nejen u obrazu jako celku (který má temné rohy), ale i při jemnějším přesouváním pozornosti v různých částech díla (viz ilustrace).

Na výřezu se slavného obrazu je možné ukázat, jak autor utváří prostor a směřuje pozornost pomocí závěsů i černě oděné postavy malíře. Opravdu to funguje. Obraz: Jan Vermeer: Alegorie malířství
. Volné dílo. Zdroj: Wikimedia Commons

Jak na to: Začátečníkům a nadšeným mobilním fotografům často radím, ať si večer pustí v televizi nějaký film. A nevnímají obsah, ale typy záběrů a právě práci s temnými plochami. Funguje to opravdu magicky a různými typy rámování se dají dosáhnout bezmála zázraky.

Tahle dávné fotka z prastarého digitálu provází více než deset let mé kurzy focení. Ale krásně se na ní dá ukázat: 1. rámování, které směřuje pozornost na střed. 2. linie uvnitř tmy, které podporují pocit třírozměrnosti. Barma, 2008. Foto: Jan Rybář

3. Repoussoir – skvělé “odrážení pozornosti”

Jak to funguje: Jedno zvláštní cizí slovo snad přežijete – opravdu stojí za to! Francouzským pojmem repoussoir (čti repusoár) se označuje skvěle fungující “směrování pozornosti”. Což je vlastně taková lokálnější verze výše popsaného “rámování”. Nejlépe se vysvětluje na příkladech, viz níže. Zkrátka: dobře umístěná černá nebo temná plocha dokáže nasměrovat pozornost do určitého směru, nebo prostě zabránit vašemu zraku utéci z obrazu.

Postava v pravém dolním rohu hraje důležitou roli: „odrazí“ naši pozornost zpět do obrazu. Plus samozřejmě, klíčové jsou i dvě linie ulic, které podporují pocit prostoru. Obraz: Gustave Caillebotte: Pařížská ulice. Volné dílo. Zdroj: Wikimedia Commons

Jak na to: Až ​​repoussoir poprvé vyzkoušíte, už se ho nikdy nezbavíte a budete ho vidět všude. Na obrazech, ve filmech i fotkách. Není dle mého mocnějšího a podceňovanějšího grafického principu, než je právě tento. Ony větší či menší temné plochy dokáží v šikovných rukou zázraky. Zkuste, uvidíte!

Na téhle stínohře z Afghánistánu rád ukazuji budování prostoru – linie silnice a „grilu“. Ale také fungování temných ploch – onen chlapík dřímající v pravém dolním rohu funguje jako dokonalý repoussoir. Divákova pozornost přes něj neuteče. Afghánistán, 2002, sken diapozitivu. Foto: Jan Rybář
Ony „odrážecí“ temné plochy mají význam i při zcela běžném nenáročném focení. Zde rychlofotka mobilem z Třeboňska, kde starý strom záběr rámuje a „odráží pozornost“, což fotce pomáhá.
Zimní fotka krajiny valašských hor ukazuje, jak důležité je udržovat různými plochami pocit prostoru. Onen černý pás dole podporuje třírozměrnost a zároveň „odráží pozornost“. Foto: Jan Rybář

4. Průchodnost krajiny aneb manipulujte divákův zrak

Jak to funguje: Věřte či ne, krajináři dopředu přesně vědí, ve kterém bodu váš zrak vstoupí do obrazu, kudy jím půjde a kde skončí. A k čemu to je dobré? K naprosto zásadní věci: k čitelnosti obrazu/fotky… Totiž: náš zrak/mozek má rád přehledné věci, rád v poklidu propluje tím, na co se dívá – lépe pak vše dokáže zpracovat. Obecně se dá říci: bez snadné průchodnosti obraz ani fotka nebudou fungovat.

Malíř dobře ví, kudy „projde“ vaše pozornost jeho dílem – a počítá s tím při komponování. Je to nenápadný, ale extrémně účinný postup. A ano, zásadní roli opět hrají linie. Obraz: Frederic E. Church:: Srdce And
, Volné dílo. Zdroj: Wikimedia Commons

Jak na to: Stačí se smířit s tím, že krajináři si při skicování obrazu malovali plán průchodu divákova zraku obrazem. A vědět, že přesně to je další z rolí oněch výše zmíněných klíčových stavebních kamenů: linií, ploch, vrstev obrazu. V šikovných rukách právě ony formují, kudy pozornost půjde a jak to celé bude působit.

Zcela stejně průchod pohledu funguje zde na této fotce z rumunských hor. Je snadné si nevšimnou, jak zásadní jsou tyhle „drobnosti“ pro dobré fotky v krajině.

5. Černé pozadí je skvělé pro portrét

Jak to funguje: Tohle je vlastně docela banální pravidlo, na němž není moc co objevovat. Prostě je třeba ho jen znát: staří i noví mistři rádi používají temné nebo černé pozadí. Opět souvisí s oním rámováním a “posíláním pozornosti”… I prostým faktem, že černé pozadí prostě zvýrazní hlavní motiv. Pro focení mají tyto případy zásadní význam, protože je poměrně snadné stejného efektu dosáhnout i v přirozeném světle.

Černé pozadí je nástroj, který malíři používají po staletí a funguje i dnes… Obraz: Jan Vermeer, Dívka s perlou. Volné dílo. Zdroj: WIkimedia Commons

Jak na to: Osobně na cestách, ale i při rodinném focení, rád temné pozadí používám – fotky jsou prostě výrazné a zajímavé. Postup je jednoduchý: stačí najít vhodné přirozené světlo a dohlédnout, aby za postavou bylo výrazně temněji. Fotky níže ukazuje typickou situaci: postava je nasvícená od okna/dveří, za ní je šero, které ale foťák nebo mobil promění v dokonalou tmu, a tedy dokonalé pozadí.

Reklama
Černé pozadí se opravdu hodně hodí na cestách – za touhle dámou z barmských hor není tma, ale jen šero jejího dřevěného domu. Foťák však „nakreslí“ tmu a postavu zvýrazní.. Fotka bez úprav. Barma, 2017. Foto: Jan Rybář

6. Pravidlo pevného bodu, bez nějž to nejde

Jak to funguje: Tohle pravidlo vypadá možná nenápadně, ale tím víc je zásadní. Tedy: pokud obraz nebo fotka nemají nějakou výraznou linii, jen těžko se obejdou bez “pevného bodu”… Prostě něčeho, o co se oko a mozek může opřít.. Zní to možná trochu obskurně až podezřele, ale opravdu to tak funguje. To proto jsou tak důležité drobné postavičky na starých plátnech. To proto je (obvykle) lepší mít v zasněžené horské krajině onu mnohými proklínanou postvu lyžaře v červené bundě. Obrázek ukotví a dramaticky mu pomohou. A samozřejmě, viz bod č. 1, tyhle pevné body také podpoří to nejdůležitější: pocit prostoru v obraze/fotce.

Divák si může říct, že podstatná je krajina a význam oněch drobných postav je minimální… Jenže, viz další obrázek, pokud ty „pevné body“ zmizí, vizuálně bude obraz nečekaně méně přitažlivý. Obraz: Vincent van Gogh: Most v Arles
. Volné dílo. Zdroj: Wikimedia Commons
Pokud z obrazu vyretušujeme ony postavy, ty „pevné body“ prostě budou očím chybět.

Jak na to: I zde platí, že prvním úkolem je uvěřit, že to je opravdu tak důležité. Barevný kvítek v popředí zachrání fotku krajiny. Postava vrátí život do ploché scény. Výrazně barevně oděné dítko rozsvítí jinak nudnou scénu letního města. Naše mysl prostě touží po pevném bodu, tak mu ho dávejme. Funguje to už stovky let.

Stan v marocké poušti může působit až nepatřičně – může se zdá, že bez něj by divočina byla ještě krásnější…. Jenže hraje velmi důležitou roli: dává prostoru měřítko, třetí rozměr a zvyšuje čitelnost fotky. Maroko, 2019. Foto: Jan Rybář
Pokud z fotky stan zmizí, fotka vypadá mnohem hůře. Je nepřehledná, naše oko se nemá čeho chytit, chybí pocit prostoru.

Tedy držím palce, ať jsou fotky lepší! A dejte vědět, jak vám staří mistři pomáhají…

Exit mobile version