Co můžeme okoukat od starých mistrů? Jaké kompoziční postupy ze slavných obrazů se dají použít při focení foťákem i mobilem? Zde je přehled těch nejdůležitějších. A ručím za to, že budou fungovat i vám – jsou ověřeny stovkami let.
Nezní to trochu přitaženě za vlasy? Opravdu má smysl myslet při focení (třeba) mobilem na to, jak by podobou scénu zachytil dávný malíř na vzácné plátno?
Nesporně ano – a byla by to prostě strašná škoda tyhle staré postupy neznat a nezkoušet. Pravda je, že účastníci mých kurzů focení (klasických i kurzů určených pro iPhony) jsou občas vyděšeni větami na způsob “U téhle krajinky myslete na snadnou průchodnost!” nebo “To je ale krásný repoussoir!”. Ale pak to všem začne dávat smysl – což je další kouzlo těchto postupů: je možné je okamžitě začít využívat. A hlavně: fungují zcela skvěle.
Níže najdete mých šest nejoblíbenějších, které používám dnes a denně… A dočasně jsem odemkl i video, v němž vše vysvětluji ještě podrobněji (je součástí mého nejprodávanějšího online kurzu Tajemství kompozice, ale přišlo mi ho prostě škoda sem nedat.)
Dejte vědět, jak vám staří mistři pomáhají!
Video: Co se ve focení naučit od slavných malířů (23 minut v 4K)
1. Linie a vrstvy budují prostor
Jak to funguje: Malíři i fotografové dobře vědí, že nejdůležitější kompoziční princip zní: obraz/fotka musí vyvolat iluzi prostoru. Musí vzbuzovat pocit tří dimenzí, a za každou cenu je tak třeba zkusit nějak do obrazů a obrázků propašovat “3D pocit”, který divákovu mozku vše usnadní vnímání. Cest k tomu je více, ale nikdy neselže ta nejběžnější: mít v záběru linie, čáry, hrany, které navedou pozornost do kompozice, vtáhnou diváka do obrazu/fotky a podpoří onu magickou iluzí tří rozměrů. Stejně tak dobře funguje snaha udržet několik vrstev: včetně popředí a pozadí (viz příklady).
Jak na to: Prvním krokem, s nímž občas začátečníci zápolí, je prosté uvědomění si, jak zásadní je prostor do fotek přimíchávat. Druhým je zkoušet, hrát si a dokázat v krajině, ale i třeba při focení sklenice piva v hospodě udržet prostor díky liniím a “vrstvám” prostoru.
2. Rámování zvýrazní hlavní motiv
Jak to funguje: Jednou z oblíbených rychloúprav fotek v počítači i v mobilu (včetně Instagramu) je tzv. vinětace. Až se budete příště trochu stydět, že uměle zatmavujete rohy fotky, vězte, že tenhle opticko-grafický princip samozřejmě znali a používali staří mistři před stovkami let. Zkrátka: temné zarámování obrazu nebo fotky výrazně zaměří pozornost na hlavní motiv. Případně funguje nejen u obrazu jako celku (který má temné rohy), ale i při jemnějším přesouváním pozornosti v různých částech díla (viz ilustrace).
Jak na to: Začátečníkům a nadšeným mobilním fotografům často radím, ať si večer pustí v televizi nějaký film. A nevnímají obsah, ale typy záběrů a právě práci s temnými plochami. Funguje to opravdu magicky a různými typy rámování se dají dosáhnout bezmála zázraky.
3. Repoussoir – skvělé “odrážení pozornosti”
Jak to funguje: Jedno zvláštní cizí slovo snad přežijete – opravdu stojí za to! Francouzským pojmem repoussoir (čti repusoár) se označuje skvěle fungující “směrování pozornosti”. Což je vlastně taková lokálnější verze výše popsaného “rámování”. Nejlépe se vysvětluje na příkladech, viz níže. Zkrátka: dobře umístěná černá nebo temná plocha dokáže nasměrovat pozornost do určitého směru, nebo prostě zabránit vašemu zraku utéci z obrazu.
Jak na to: Až repoussoir poprvé vyzkoušíte, už se ho nikdy nezbavíte a budete ho vidět všude. Na obrazech, ve filmech i fotkách. Není dle mého mocnějšího a podceňovanějšího grafického principu, než je právě tento. Ony větší či menší temné plochy dokáží v šikovných rukou zázraky. Zkuste, uvidíte!
4. Průchodnost krajiny aneb manipulujte divákův zrak
Jak to funguje: Věřte či ne, krajináři dopředu přesně vědí, ve kterém bodu váš zrak vstoupí do obrazu, kudy jím půjde a kde skončí. A k čemu to je dobré? K naprosto zásadní věci: k čitelnosti obrazu/fotky… Totiž: náš zrak/mozek má rád přehledné věci, rád v poklidu propluje tím, na co se dívá – lépe pak vše dokáže zpracovat. Obecně se dá říci: bez snadné průchodnosti obraz ani fotka nebudou fungovat.
Jak na to: Stačí se smířit s tím, že krajináři si při skicování obrazu malovali plán průchodu divákova zraku obrazem. A vědět, že přesně to je další z rolí oněch výše zmíněných klíčových stavebních kamenů: linií, ploch, vrstev obrazu. V šikovných rukách právě ony formují, kudy pozornost půjde a jak to celé bude působit.
5. Černé pozadí je skvělé pro portrét
Jak to funguje: Tohle je vlastně docela banální pravidlo, na němž není moc co objevovat. Prostě je třeba ho jen znát: staří i noví mistři rádi používají temné nebo černé pozadí. Opět souvisí s oním rámováním a “posíláním pozornosti”… I prostým faktem, že černé pozadí prostě zvýrazní hlavní motiv. Pro focení mají tyto případy zásadní význam, protože je poměrně snadné stejného efektu dosáhnout i v přirozeném světle.
Jak na to: Osobně na cestách, ale i při rodinném focení, rád temné pozadí používám – fotky jsou prostě výrazné a zajímavé. Postup je jednoduchý: stačí najít vhodné přirozené světlo a dohlédnout, aby za postavou bylo výrazně temněji. Fotky níže ukazuje typickou situaci: postava je nasvícená od okna/dveří, za ní je šero, které ale foťák nebo mobil promění v dokonalou tmu, a tedy dokonalé pozadí.
6. Pravidlo pevného bodu, bez nějž to nejde
Jak to funguje: Tohle pravidlo vypadá možná nenápadně, ale tím víc je zásadní. Tedy: pokud obraz nebo fotka nemají nějakou výraznou linii, jen těžko se obejdou bez “pevného bodu”… Prostě něčeho, o co se oko a mozek může opřít.. Zní to možná trochu obskurně až podezřele, ale opravdu to tak funguje. To proto jsou tak důležité drobné postavičky na starých plátnech. To proto je (obvykle) lepší mít v zasněžené horské krajině onu mnohými proklínanou postvu lyžaře v červené bundě. Obrázek ukotví a dramaticky mu pomohou. A samozřejmě, viz bod č. 1, tyhle pevné body také podpoří to nejdůležitější: pocit prostoru v obraze/fotce.
Jak na to: I zde platí, že prvním úkolem je uvěřit, že to je opravdu tak důležité. Barevný kvítek v popředí zachrání fotku krajiny. Postava vrátí život do ploché scény. Výrazně barevně oděné dítko rozsvítí jinak nudnou scénu letního města. Naše mysl prostě touží po pevném bodu, tak mu ho dávejme. Funguje to už stovky let.
Tedy držím palce, ať jsou fotky lepší! A dejte vědět, jak vám staří mistři pomáhají…
Pěkně a srozumitelně popsané. Jen mi tu chybí nějaký odkaz k tomu mnohokrát zmiňovanému kurzu.?
Aleši, zdravím a díky!
Já se snažím zde s linky na mé kurzy moc neotravovat, tak jsou prolinkované jen zcela na začátku toho článku:
klasické focení: https://www.amaze.cz/kurz-fotografovani/
kurz s iPhonem: https://www.amaze.cz/kurz-fotografovani-mobilem/
online kurty! https://www.ifotografovani.cz/
Díky a hezké léto přeji!
JR
Skvělý článek. Díky za něj.
Díky moc!
JR
Kratke,jednoducho vysvetlene,vystižne. Ďakujem.
I já děkuji! JR
Ano, to vše funguje. Malíř má ovšem tu výhodu, že si může výsledný obraz i celý vymyslet a není přímo závislý na skutečnosti. Kdežto fotograf vychází z toho co přímo v daném čase vidí, tudíž, buď motiv v určitém prostředí v esteticky příhodném stavu nalezne, nebo danou realitu musí vhodně přes dané prostředky stavby a skladby fotografického obrazu stylizovat pro výsledné sdělení, což není vždy jednoduché, někdy to může být vlivem stavu věci, okolností i nemožné.
Kresba a malba je tak v tomhle ohledu v určité výhodě. Ovšem umět dobře kreslit a malovat je podstatně větší um, než fotit.
To je samozřejmě pravda! A díky za tu poznámku: máte to opravdu těžší, protože prostě s realitou nic nenaděláme – na rozdíl od malířů… Zdravím, JR
Výborně napsaný článek.
Do kamene tesat!!!
Děkuju Ladislave! A dobré světlo přeji!
JR