Skvělých fotek přibývá, ale mají to těžší než dříve, říká Pavel Šerý z Canonu

Co čeká v příštích letech svět fotografování? Proč byl nástup fullframů největší fotografickou revolucí posledních desetiletí? A proč dechberoucí fotky už nedokáží zazářit tolik, jako před lety? O tom jsem si povídal s Pavlem Šerým, produktovým specialistou Canonu a uznávaným odborníkem na všechno možné fotografické.

Pavel Šerý se už skoro čtvrt století stará v české pobočce Canonu o to, aby ke správným lidem doputovaly ty nejpřesnější a nejdůležitější informace o Canonech: od prodejců velkých obchodů a e-shopů, přes špičkové fotografy po novináře. Proto se dá bez nadsázky říct, že v branži ho zkrátka zná každý. Já se s ním potkávám více než deset let, a tak jsem se rozhodl s ním pořídit tento rozhovor, a to nejen o foťácích Canon.

Kdo vstoupí do pražské centrály Canonu, uvidí ve velkých vitrínách sbírku všech možných krásných foťáků a kamer za posledních pár desítek let. Máš mezi nimi nějaké nejoblíbenější kousky?

Za sebe bych asi jmenoval první PowerShot, tedy PowerShot 600, máme ho v kompletním balení včetně instalačních disket a je plně funkční. To jsme v letech 1995-96, v té době se také objevil EOS DCS 3. Ten nám přenechal původní majitel historik fotografie a publicista Pavel Scheufler. To byl přístroj, pokud si dobře pamatuji, s rozlišením mírně přes 1 Mpx za cenu osobního vozu, a jsme na něj patřičně pyšní. A i když měl spodní záznamovou část od Kodaku, je to už zrcadlovka s digitálním záznamem. Když se nabíjí, je potřeba odšroubovat spodní blok.

A máme tu také foťák s vůbec prvním snímačem CMOS: EOS D30 z roku 2000. Otesán negativem jsem v té době do českého Canonu nastoupil a zvykal si, že se najednou na zadních dvířkách objevuje, byť tehdy ještě barevně lehce posunutý, obrázek na displeji. Ale co je podstatné: v té době se všude psalo, že CMOS bude pouze na měření expozice, případně zaostřování, a že budoucnost je ve snímačích typu CCD.

Když se podíváš zpět na ta léta a srovnáš nadšené amatéry tehdy a nyní, liší se nějak zásadně?

Řekl bych, že se za tu dobu významně posunula kvalita jejich fotek. A teď mluvím především o takové té střední třídě, která je nadšená, chce se učit, chodí po workshopech, kouká na videa a tak podobně. Asi to je i tím, že když se chtěl fotograf v devadesátkách něco dozvědět třeba o reverzním objektivu, musel přečíst knížku, zajít do specializované prodejny nebo být ve foto klubu. Dnes může čerpat třeba z videotutorialů, zkrátka internet to vše hodně posunul.

Na druhou stranu ale přinesl vlnu napodobování a opisování – tedy neberu to vše úplně jako pozitivum. Stejně to nyní platí pro umělou inteligenci. Ta přináší pro kreativce inspiraci a neskutečné možnosti, ale může demotivovat ty nejlepší. Už tím, že jim “bere” nápady a předává je ostatním Ale celkově se za ta léta amatérská fotka obrovsky posunula a digitál tomu výrazně pomáhá. Vždyť už jen naučit se třeba správně exponovat objekt v protisvětle západu slunce je otázkou několika opakovaných testovacích snímků. I když mrazivé napětí při otevírání obálky s fotozakázkou mělo taky něco do sebe.

Tedy máš pocit, že i amatéři nyní fotí mnohem lépe, než kdykoliv předtím?

Určitě to tak je – ale s tím asi souhlasíš, ne?

Samozřejmě, a vždy dodávám, že ještě před nedávnem byla prostě očekávání zcela jiná: když jel někdo do Paříže, šlo o to vyfotit Eiffelovku a bylo vcelku jedno, jak přesně to bude vypadat. Nyní už je zkrátka mnohem víc prostoru pro to, aby lidé řešili třeba kompozici. Což je pro focení skvělé…

Rozhodně souhlasím, focení vždy prochází různými vlnami. Mimochodem, když mluvíš o té Eiffelovce, v době kdy se selfíčku ještě říkalo autoportrét, můj táta je ve svém obchodu (minilab + foťáky) kdysi sbíral a pak rozdával.. A říkal lidem: “…tak do Paříže, hmmm… No a nechcete nějakou Eiffelovku? Ušetřím vám negativ…” Učil je tak udělat si tu svou Paříž, kde na fotce rodiny bylo vidět, že všichni někde jsou, ale že tu fotku nikdo jiný nemá.

Ale mění se i to jakým způsobem se lidé třeba učí s přístroji zacházet. Český trh byl celkem vyspělý – i amatéři investovali například do dražších kompaktů se zoomem, často ale ve spěchu foťák jen zapnuli a vše včetně portrétů zvládli širokáčem. Díky možnostem edukace je i mezi amatéry kopec šikovných lidí stran kompozice, ale i úpravy fotografií.

Technika tomu samozřejmě pomáhá také třeba ostřením na oči, stabilizací, citlivými snímači. Když jsme třeba představovali objektiv RF 200-800 mm, byl úplněk. A tak jsem si nepostavil stativ, nepřidával konvertor, nepoužíval dálkovou spoušť. Prostě se jen namíří a vyfotí. Bez romantiky…

Kdybychom se nyní od amatérů dostali k profesionálům, vidíš tam za těch dvacet třicet let nějakou dramatickou změnu?

Ten obor se kompletně změnil. Společně s technikou se vyvíjí i fotografové a učí se stále nové věci. Cílem je atraktivní záběr a je vlastně jedno, jak k němu autor dospěje. Sem tam je generační rozdíl znát: člověk, který začal kariéru v devadesátých letech, sází více na zkušenost a jistotu. Mladší generace se většinou snaží vyzkoušet zcela vše, co foťáky nově nabízejí. Ať už se to týká třeba ostření okem nebo ergonomie, kde experimentují s různými kombinacemi tlačítek.

S postupným přechodem na bezzrcadlovky a hlavně vývojem autofokusu ve smyslu sledování objektů se například častěji využívá servo AF a přibývá odvahy se nechat vést automatikou. To sebou přináší pro někoho složitější přípravu správného nastavení, pro jiného vítanou možnost správného nastavení. Týká se to vhodné volby oblasti AF, způsobu sledování objektu, ostření pohledem oka.

To souhlasím – když se mě někdo ptá, co považuji za největší posun v technologiích, tak zmíním právě ostření. Tedy hlavně používání kontinuálního zaostřování, u Canonu mu trochu záhadně říkáte právě servo AF, v kombinaci s detekcí objektů. To vše se s novými bezzrcadlovkami neuvěřitelně vylepšilo.

A to ještě uvidíme, kam se posune právě ostření okem. Opravdu to funguje skvěle – fotograf se podívá, namáčkne, foťák začne sledovat dotyčný objekt až do té doby, než pohledem a stiskem tlačítka určí objekt jiný. Jde o navázání na technologii z 90. let, kdy ovšem bylo nutné objet sledovat v momentě stisku spouště, což ne každému vyhovovalo. Revoluční je právě ono propojení s trackováním očí fotografovaných.

Když se bavíme o technologiích, co ti vlastně při zpětném pohledu na těch 20 let přijde jako největší mezník nebo největší mezníky? Samozřejmě napadá mě jich několik, kvalita snímačů rychlost ostření a tak podobně. Ale co tebe napadne na prvním místě?

Mám opravdu hodně rád dobu, kdy Canon přišel v roce 2002 s fullframem, a hlavně tím “lidovým”, tedy Canonem 5D, v roce 2005. To byla ta chvíle, kdy si lidé najednou při pohledu do hledáčku řekli: Ty bláho, to je kino! Je to digitální a barvy sedí, kinofilm je zpět! A začali digitální fotku brát vážně. Tohle je podle mě jeden z opravdu obrovských mezníků, odstartovalo to naplno tu éru, v níž začaly vznikat skutečně dobré fotky. Díky dostupnějším objektivům oslovil fullframe i lidi na středním formátu. To byla opravdu dobrá doba, mimo jiné i kvůli další kapitole příběhu “pětek”. Krátce po době, kdy přišla i hlavní konkurence s plnoformátem, předtavil Canon EOS 5D Mark II s filmováním ve Full HD a odstartoval tak revoluci ve videoprodukci.

A pokrok v ostření je ale také výrazný mezník, nebo ne?

Určitě je – i když samozřejmost zaostření může odvádět pozornost od klíčových pojmů jako je hlídání hloubky ostrosti a hlídání si světla. V tomhle smyslu jsou samozřejmě ve výhodě staří bardi, kteří vyrostli na analogu a digitální technologie berou s respektem jako navázání na optiku a fyziku samotnou. Sympatické je, že i dnešní nováčci experimentují s analogem – je to výborná škola úcty ke každému zmáčknutí spouště.

Čekají nás ještě nějaké další revoluce? Co se na focení dá ještě vymyslet? Pravda, teď nechci, abych zněl jako ti vědci z konce 19. století, kteří tvrdili, že vynalezeno už bylo vše…

Myslím, že nebude snadné dosáhnout takových mezníků jako byl třeba příchod fullframů. I když jsem ale špatný věštec. Příklad: když se v roce 2016 objevila čtvrtá generace Canonu 5D, ten foťák měl všechno. Říkal jsem si, že nezávidím tomu, kdo bude stavět 5. generaci. S příchodem třeba právě sledování očí v posledních čtyřech letech je ale nyní všechno jinak.

Nebojíš se někdy, že se ve všech těch fotkách utopíme?

Nedávno jsem se na mistrovství světa díval přes rameno fotografům v tiskovém centru. Je vlastně neuvěřitelné, co vše jsou v reálném čase schopni udělat: puk ve vzduchu, Kanaďan letí přes mantinel, překvapené tváře, nádherná fotka. Chce to zkušenost, pohotovost, předvídavost, kreativitu, vkus… V analogové době by se na ni čekalo strašně dlouho a každá takováto fotka by ještě před několika lety byla na všech titulní stránkách. Teď tak nějak proběhne těmi servery, a ano, říkáme si: wow dobré, ale bulvární titulek často pozornost čtenáře zaměstná víc.

Zkrátka ta záplava je hodně citelná. Nejsem fotograf a dost by mě zajímal pohled pánů Pekárka, Koliše, Slavíka, Růžičky a celé té řady legend sportovní fotografie, která prošla celou cestu od negativu a manuálního ostření.

A v technologiích tě napadá něco, co by mohlo v blízké budoucnosti dramaticky změnit fotografování? Nedávno mi říkal kamarád Honza Šibík, jak neuvěřitelně se změnily třeba možnosti fotit motýly v letu. Že dříve to prostě vůbec nebylo technologicky možné.

Přesně tak, to je dobrý příklad otevírání nových světů. Jsem si jistý, že mnozí fotografové v těch technologických novinkách najdou něco, co je pomůže posunout. Dříve jsme si hrávali třeba s dvojexpozicí nebo panningem. A najednou máme nové a netušené možnosti – třeba fotit letícího motýla, letící kulku ve zlomcích sekundy nebo závodní formuli. To vše s minimem “odpadu”.

Hodně zajímavé věci se mohou dít propojováním focení s videem. Tenhle trend je znát stále více nejen u Canonu, ale u všech velkých výrobců. Nejen vzhledem k odlišnosti expozice jsou to stále samostatné disciplíny, ale kdo ví, třeba v budoucnu bude článek vypadat trochu jako ty noviny z Harryho Pottera, kde se fotky hýbají…

Každá technologie je součástí jakýchsi biotopů a je napojena na další. Příchod 8K umožňuje záznam momentek ve vysokém rozlišení, ale je náročná na zpracování dat. Canon staví pro budoucnost flotilu výbavy pro virtuální realitu, ale její zobrazení zatím není běžným uživatelům snadno dostupné.

V tomhle smyslu se nabízí otázka, co čekáš ve focení od umělé inteligence – každý ví, že vše změní, ale nikdo zatím přesně netuší, co přesně se stane nebo stát může.

Focení je z mého čistě osobního pohledu kdesi v pozadí oblastí ovlivněných AI. Lidská společnost se teď musí především naučit zacházet s deepfake, s autorskými právy, s motivací schopných a šikovných lidí v kreativních oborech. To vše vlastně s tím naším přímo souvisí. AI může být dobrý sluha i zlý pán a bylo by výborné, kdyby kreativcům pomáhala v jejich tvorbě a ne jim brala nápady a nahrazovala je.

A dá se očekávat, že umělá inteligence bude přítomna přímo ve foťácích? A třeba tam v reálném čase bude něco dělat, upravovat, vylepšovat?

Pod termínem “deep learning” už několik let ve fotoaparátech šlape a pomáhá s ostřením – učí se třeba pod vedením fotografa rozeznávat předměty. V nejbližší době uvede Canon anoncovaný model EOS R1, který jde touto cestou o pořádný kus dál.

Pro amatérskou fotografii mě napadá jiný úhel pohledu: foťák bude třeba majitelům napovídat kompozici na způsob: “Sem mi do tohoto místa dej člověka, já ti posunu a rozostřím tuhle věž, co mu leze z hlavy, pozor řežeš mu nohy, mám je případně dodělat?” Taková živá učebnice fotografování. Nejdůležitější funkcí by byl systém zámku focení s hláškou “Už máš fotek dost a ani to nestihneš probrat!”.

Už asi 8 let mám v novinářském šuplíku nachystaný článek s titulkem Zrcadlovky už definitivně končí. Ale pořád se mi ho nedaří vydat a ty se mi směješ a říkáš, že ještě nějakou dobu tady s námi zrcadlovky budou… Kdy už ten článek budu konečně moct vydat?

No ale analogové foťáky se také prodávaly ještě hodně dlouho v digitální éře. Pořád mnoho fotografů nedá dopustit na optický hledáček, proto dává smysl, že jsou zrcadlovky na trhu stále k dispozici. Kromě samotných technologií třeba právě elektronických hledáčků, bude důležitá i jejich cenová dostupnost. Takže opravdu ti nedokážu říct, kdy už ten článek budeš moct dopsat…

Nestýská se ti někdy po době, kdy se zrcadlovky prodávaly jako housky na krámě a byly doslova v každé rodině? Mám před očima graf prodaných kusů, který – pokud se nepletu – byl nejvýš v roce 2012 a pak už se jen řítil dolů…

…120 milionů kusů se tehdy prodalo za rok. Teď jsi mi připomněl ještě úplně jinou dobu, to bylo v letech 1996-7, kdy před Vánocemi ve fotoprodejně u pultu zaznělo ”tenhle foťák je super volba”.. A šest dalších zákazníků ve frontě zopakovalo “dejte mi to taky!“. Protože nebyl internet, začínaly řetězce, zkrátka lidé neměli čas bádat, chtěli foťák.

Ale zpátky k těm prodaným foťákům, drtivá většina ze těch 120 milionů foťáků ovšem byly kompakty. 98 procent přístrojů od desítek značek, včetně OEM, sporných profitabilitou. Canonu tedy – na rozdíl od jiných značek – zas až tak nevadil úbytek kompaktů. Dnes se prodává něco kolem osmi milionů přístrojů. Počty mohou klesat, ale dále se to bude otáčet do kvality. Loňský nárůst obratu českého trhu s fotoaparáty byl pět procent. Kompakty už zaujímají daleko menší prostor, ale dobře se, mimochodem, dodnes prodávají třeba i kompakty z řady G7X.

To mi vlastně říkáš už pár let: že se celý trh vrací do dob před tím boomem levných foťáků, tedy doby, kde foťáky byly v rukách hlavně zkušených fotografů.

Tak nějak to bude. Podobně jako před boomem digitálních kompaktů jsou foťáky znovu v rukách převážně těch, pro které jsou obživou nebo silným koníčkem.

Tedy se vracíme k tomu, že focení je noblesní koníček vyvolených…

Určitě ne vyvolených – díky mobilním telefonům je naopak dnes fotka všudypřítomná. Stejně tak, jako se v různých komunitách ví, kdo je automechanik, kadeřnice, lékař nebo třeba cyklista, má i fotograf s opravdovým foťákem dnes znovu své exkluzivní místo.