Jan Šibík: Reportážní fotka umírá, ale já jsem optimista – rozhovor

Jan Šibík je legendou české reportážní fotografie – z jeho fotek by šla poskládat obrazová historie světa posledních třiceti let. V obsáhlém rozhovoru pro web Fotoguru.cz popisuje, jak se za tu dobu změnila česká i světová fotografie, hájí novou éru mobilů a přiznává, že po “starém” focení na film se mu vůbec nestýská. A dodává, že navzdory všemu pořád energicky bojuje o to samé: aby mohl udělat dobrou fotku.

Poprvé jsme se při práci potkali v dnes již zapomenuté válce v Podněstří v roce 1992, kam nás oba vyslal dnes (též zapomenutý) deník Prostor. Od té doby jsme se potkávali mnohokrát ve válkou zmítaných částech světa, třeba v Afghánistánu nebo Iráku.

Poslední náhodné setkání bylo mírumilovnější, potkali jsme se na Praze 1, chvíli jsme si povídali, a mně to vše přišlo natolik zajímavé, že po týdnu jsme se sešli znovu a pořídili tenhle rozhovor. Nakonec jsem text nechal v délce vlastně původní – prostě jsem si řekl, že v tom rozhovoru si každý může najít přesně to, co ho zajímá.

“Redakce šetří, fotožurnalistika umírá…”

Jak se máš? A co děláš, vždy jsi býval symbol reportážní fotky a…

… no to, doufám, stále ještě jsem… A alespoň se o to všemožně snažím a veškeré mé úsilí k tomu směřuje – k tomu, abych v tom mohl pokračovat a fotit jako dřív. Proto beru i zakázky, proto nemám problém fotit svatby, dělám workshopy. A fotím, samozřejmě, občas něco pro Reflex, občas pro časopis Reportér, který, mimochodem, dnes považuju za to pro fotografa nejlepší, co v současné době v republice zůstalo.

Situace je opravdu jiná – dříve bylo pro mě třeba 80 procent honorářů za reportáže, 20 procent byly ty ostatní věci – besedy, akce, zakázky, workshopy. Tak teď to je přesně obráceně, jen kolem dvaceti procent mám z reportáží. Protože honoráře jsou samozřejmě mnohem nižší a málokdy pokryjí náklady.

Kam se tedy podle tebe řemeslo reportážního fotografa posunulo za těch zhruba 30 let, co ho děláš?

Slovo posunulo stav věcí moc nepopisuje – reportážní fotka umírá… a to docela rychle. Tedy se to posunulo tam, že existence je nejistá. Do budoucna tu přežije jen několik tištěných médií. A i ty budou muset pracovat s velice omezeným rozpočtem. Redakce vždy začnou šetřit, jenže to nejde do nekonečna. Protože v jednom okamžiku se to zákonitě musí projevit na kvalitě produktu, který nabízejí…

Když mluvíš o umírání a skomírání, myslíš především novinářskou fotku?

Ano, mluvím o fotožurnalismu. Co se týče reklamní nebo portrétní fotografie, tam podle mého nedošlo k nějaké výrazné změně. Ve fotožurnalistice ano…

Jasně, to dobře znám – redakce prostě nemají peníze, a kvalitní reportáže zkrátka nejsou levné…

Ano, redakce buď peníze opravdu nemají, nebo je nejsou ochotny do fotek investovat. Byla doba – a byla to skvělá doba, a jsem moc rád, že jsem ji zažil – že pro redakce typu Reflex dávalo smysl, abych někam jel, stálo to třeba padesát tisíc a výsledkem byla jedna aktuální čtyřstrana, a poté šesti nebo osmistrana. Měly pocit, že to potřebují a je to pro ně dobré. V současné době si to už šéfredaktoři prostě nemyslí a nejsou ochotni to financovat, rozpočty jsou buď omezené, anebo vedení dojde k závěru, že se to prostě nevyplatí.

Znamená to tedy, že těch fotek je méně, nebo i to, že jsou obecně méně kvalitní? A že celá žurnalistika jde kamsi do kopru?

Určitě. S tím se setkávám neustále. Redakce se prostě naučily vše přebírat z agentur, protože to je prostě za zlomek ceny, nemají jinou možnost, ale na kvalitě všeho to je často poznat hodně výrazně. Příkladem může být i téma současnosti, tedy uprchlíci. Byl jsem za nimi po celé Evropě celkem devětkrát. Když jsem byl podruhé v táboře Idomeni, bylo to v době, kdy šli přes řeku, a všechna média, dokonce i televize, ten den informovala, že při přechodu přes řeku utonuli tři lidé a že to bylo při přechodu státní hranice.

Realita byla ale taková, že ano, utopili se, ale den předem, když sami v noci přecházeli řeku na jiném místě, kde byla větší hloubka a prudší proud. Takže první velká nepřesnost – a nepřesnost, která se týká smrti lidí, to už není drobnost. A pak druhá, drobnější: všichni tvrdili, že řeka byla hranicí mezi Řeckem a Makedonií, realita byla taková, že hranice byla až 500 metrů za řekou. Ale všichni převzali chybnou informaci. A takovýchto nepřesností a polopravd je v médiích plno. Není to samozřejmě cílené, není za tím snaha něco zkreslovat, je to prostě jen tím, že redakce nemají na místě své lidi.

“… jsem optimista. Dále jezdím a fotím…”

Pravda je, že naše generace novinářů, tedy ta těsně porevoluční, měla šanci zažít zlaté doby, kdy na novinařinu bylo hodně peněz a dalo se dělat úplně cokoliv. Pamatuješ, jak jsme spolu poprvé jeli do války, do Podněstří v roce 1992?

Jasně, pamatuju, mám z té cesty pár dobrých fotek. Byla to zlatá doba, ale musím říct, že já jsem tenhle skvělý život žil dlouho, vlastně až tak do roku 2014, kdy jsem byl odejit z Reflexu. Ale nechci, aby to znělo pesimisticky, jsem optimista a dál se dál snažím jezdit po světě a fotit tak, jako dřív.

Nyní si tedy cesty platíš sám?

Ano, platím, a snažím se ty fotky pak nějak publikovat, prostě chci, aby se mé fotky dál dostávaly k lidem. Začal jsem navíc dělat krátké videa – točím je na iPhone a spolupracuji na tom s vydavatelství Economia pro Aktuálně TV, kde mám svůj pořad Objektivem Jana Šibíka. Už tam mám asi dvacet videí. Musím ještě dodat, že tam nemám snahu o nějakou profesionalitu, naopak chci být co nejvíc autentický, proto točím na mobil, a aby to lidi zaujalo, video musí mít poutavý, až bulvární titulek. A délka může být tak dvě tři minuty. Ale uvědomuji si, že díky tomu získávám nové lidi, mladá generace už nečte. A když už čte, tak jedině na tabletu, časopis nebo noviny si nekoupí. Ale na video kliknou, pokud je zaujme. Je to nový fenomén, nebo nový směr…
Raději bych jen fotil, pravda též je, že tomu na cestách moc času nevěnuji, ale noví lidé jsou pro mě důležití, a jinak bych je nezískal, zvláště ty z mladé generace.

Co máš vlastně za mobil?

IPhone 6 Plus.

Mimochodem, devět cest za uprchlíky po celé Evropě, to už je docela velká investice… Vrátí se ti vůbec nějak?

Snažím se… Jezdím autem, šetřím… Řekl bych, že jedna cesta vyjde tak na deset, patnáct tisíc, tedy celkem třeba 150 000 korun.

Snažíš se fotky prodat i do zahraničí, mimo český trh?

Jen na český, všude kolem to je se stavem fotožurnalistiky stejné, na Západě i Východě. Někde to je i horší, třeba na Slovensku. Já jsem spokojený, když se s Reflexem dohodnu na 15 000 korun za šestistranu, to je maximum možného v dnešní době. Můžu říct, že když je výsledkem cesty, že jsem na nule, tak to je úspěch. Ale zůstanou mi ty fotky! Zůstanou mi fotky…

Plus je tu jedna další důležitá věc, kterou zrovna ty chápeš velmi dobře: jsem uprostřed dění, názor si dělám na základě toho, co vidím. Proto můžu mít pro někoho třeba vyhraněné názory na uprchlickou krizi. Ale ten názor mám ne na základně pocitů, dojmologie, toho, co si přečtu, ale na základě toho, co jsem za těch devět cest prožil a viděl. To ti nikdo nevezme, za tuhle exkluzivitu si vážně rád zaplatím.

Já se také stále snažím udržovat se v oboru, který mám rád, tedy psaní a focení, proto tu třeba sedíme, abych tenhle rozhovor napsal na můj web Fotoguru. Není to vždy snadné, ale jde to vlastně dobře. A co ty – jsi optimista v hledání jiných cest, třeba publikování na internetu?

V tomhle moc optimistický nejsem, ale jak už jsem zmínil, hledám nové cesty, třeba v těch videích, které dělám pro Aktuálně. Začal jsem fotit mobilem hlavně proto, že jsem byl úspěšný ve workshopech s digitálem, a všiml jsem si toho, kolik lidí fotí jen mobilem, toho neuvěřitelného fenoménu, a taky jsem začal. V současnosti chodí skoro stejný počet lidí na kurzy s klasickým foťákem a na ty, kde fotíme jen mobilem.

“Focení mobilem – nový svébytný žánr”

Když se bavíme o mobilech, vlastně mě stále víc překvapuje až šokuje, co ty mobily umí. Před nedávnem jsem chodil po Praze se známým a fotili jsme, oba se špičkou full framů – já s Canon 5D mark iii, on s Nikonem D810. Ale když jsme si chtěli vyfotit něco obyčejného, typu mraky plují nad Karlovým mostem, prostě jsme vytáhli iPhone 6 a…

… a na Canonu to nebylo, a na iPhonu jo. To znám velmi dobře. Některé věci jdou na mobilu prostě skvěle. Vím, že hodně konzervativních lidí je z toho na prášky, když mě vidí s mobilem. A říkají: no ty jsi teda dopadl, když fotíš mobilem! Zkoušel jsem pár těch fotek tisknout, třeba na 30 x 30 cm, což by vůbec nemělo jít. A když to viděli u mě nějací lidé, tak se mě zcela vážně ptali, jestli jsem znovu začal fotit na černobílý film. A já jsem říkal: pánové, to je z mobilu.

Kam vlastně patří focení mobilem? Je to pořád ta samá fotka, kterou jsme tahali ze starých dobrých analogových zrcadlovek a pak z digitálů? Je to jiný obor, jiný svět? Jak to definuješ?

Ano, je to jiný obor. Já sám si to definuju jako nový svébytný žánr fotografie – prostě mobilní fotografie. Není to tak, že by měly mobily nahradit zrcadlovky, to ne. Ale je to prostě svébytný žánr a i já jsem šokovaný z toho, kolik špičkových světových fotografů fotí s mobily a jaké úžasné fotky s nimi dokáží pořídit. Plus jedna důležitá výhoda: jsi prostě nenápadný. A ještě druhá: vždy ho máš u sebe.
Když máš v ruce foťák, tak jsi fotograf, a každý si tě všimne, když máš v ruce mobil a fotíš s ním, tak fotograf nejseš. To je obrovská výhoda, která ti umožňuje být u lidí blízko, což je zcela zásadní věc pro tenhle typ focení.

Je jasné, že hodně věcí je jinak, na stranu druhou: nemáš přece jen dojem, že v mnoha ohledech to je pořád to staré dobré reportážní focení, když musíš jít blízko, musíš pracovat s kompozici, se světlem? A pak je druhý typ focení, takové to – ani bych to myslel nějak negativně – instagramové focení, že někdo něco vyfotí, no a pak to pořádně okouří v nějaké aplikaci, aby na to vůbec šlo pohlédnout… To jsou dva úplně jiné obory, nemyslíš?

Ano, to jsou. Ale kdybychom vzali zkušenosti z normálního focení a vzali to jako základ kvality, tak když tento základ kvality přeneseš do mobilu, pohledem na svět kolem, tím, že umíš udělat hezkou kompozici, tak to prostě získává na hodnotě. Aplikace samozřejmě mohou pomoct, jen si lidé mylně myslí, že je to zachrání.

Já jsem zpočátku byl fascinovaný množstvím aplikací a tím, co všechno dokáží, že na fotkách jsou najednou mraky a tak dále. Ale pak jsem si uvědomil, že fotky jsou zajímavé jen často díky aplikacím, ne díky mně. Tedy jsem pak naopak hledal jednu nebo dvě aplikace, které by fotku moc neměnily, aby tam ten přínos byl opravdu díky mým očím, ne kvůli aplikacím. A abych si to odlišil od normálního focení, tak na mobil většinou fotím černobíle a na čtverec, zatímco u klasického foťáku s držím tradičního poměru 2:3 a z 99 % barvu.

Co tedy používáš za aplikace, pokud to tedy není tajemství?

Tajemství to není. Používám Hipstamatic s filtrem AO Black White, a pak mám ještě jednu aplikaci, také Hipstamatic, kde se používá simulace objektivu a filmu. A je to kombinace objektivu Jane se simulací filmu Ina’s 1969, taková teplejší barevná kombinace.

To jsou aplikace, a jaký používáš foťák? Defaultní iphonový?

Ne, na samotné focení používám aplikace Pure Shot. Umí hodně šikovných věcí. Měníš ISO, a zbytek si můžeš sám ovládat, včetně autofokusu, stojí pár dolarů a je to nejlepší aplikace na samotné focení, tedy místo defaultního foťáku. Anebo fotím přímo v aplikaci Hipstamatic, vidím to v ní barevně, ale výsledná fotka je pak už hned černobílá. Má to neuvěřitelnou věc – vyfotí to vlastně v jakémsi rawu, a pak ti to nabídne možnost vzít změny zpět, protože to uchovává i ten zdrojový soubor. Vždy se můžeš vrátit zpět, ale prostě se snažím, aby to aplikace moc neměnila.

A v hlavě si nějak odděluješ na mobilní focení na čtverec a klasické focení v zrcadlovce a na poměr 2:3?

Pro mě je focení mobilem taky tak trochu druh relaxace a zábavy, ale zároveň je to taky dobrý trénink na jakékoliv jiné focení, dokonce i focení ve válce, nebo kdekoliv jinde. Ty trénuješ rychlost reakce, schopnost rychle vše vidět a rychle se rozhodnout. A baví mě i ta změna komponovat na čtverec. Takže jak říkám, zábava i tréning.

“Na dobré fotce pořád záleží”

Vzpomínám, že když jsem tě někdy více jak před čtvrtstoletím poznal, prohlašoval jsi, že vždy budeš fotit jen na černobílý film, protože barevně prostě svět nevidíš. Fotíš ještě někdy analogově?

Ne, už není důvod – já jsem pochopil opravdu zásadní věc: je vážně jedno čím, důležité je, jak. V dnešní době mobilů to platí víc než kdykoliv dřív. V minulosti se vždy říkalo: když je fotograf dobrý, vše vyfotí jakýkoliv foťákem dobře, a platí to i dnes, objevila se nová generace lidí, kteří dokáží skvělé fotky i s mobilem.

Ale není tam přece jen riziko v té instragramizaci fotek? Ne v Instragramu jako takovém, ale v tom mechanismu, že je jedno, jak to vyfotím, protože prostě to pak brutálně zvýrazním pomocí filtrů, dodám barvy a ono to holt dostane výrazně víc lajků na Facebooku. Není v tom přece jen nebezpečí?

Máš pravdu, je to samozřejmě problém. Jak jsem ti říkal, já do toho původně také spadl, ale rychle zase vystřízlivěl. Tedy pokud bych měl lidem něco poradit, tak ať nestřídají jednu aplikaci za druhou, protože se s nimi prostě nenaučí dělat – to zaprvé. A za druhé, ať si najdou jednu nebo dvě, a ty opravdu zvládnou… Pokud možno takové, které právě tolik fotku nemění, aby vklad byl opravdu autorský, aby ta fotka byla co nejvíc opravdu fotkou od fotografa, tedy od tebe. Proto jsem hledal – ty aplikace, které používám, vlastně moc změny nedělají. Fotka je třeba černobílá, ale změna tam žádná zásadní není.

Pro mě je fotka pořád především to, co – předpokládám – pro tebe. Tedy hlavně nějaký postup, který má zachytit realitu nebo něco kolem nás, vyprávět třeba příběh, tak, aby se na to dalo dívat třeba ještě tři roky, pět nebo padesát let. Ale mám dojem, že tuhle logiku uznává stále méně lidí. Jak to vidíš ty? Jak vidíš fotografování jako takové? Co se s ním dnes děje?

Jak jsme říkali na začátku – fotožurnalismus umírá. Když ale zkoumáme oblibu fotografie, tak díky mobilům přišla renesance fotografování, doba obrovského zájmu o fotku. Všichni fotí. Je to vlastně zvláštní doba – hodně bude záležet na tom, jakou konkrétní ambici bude ten který fotograf mít. Vlastně i dnes dostávám hodně mailů od mladých fotografů, kteří mi píšu „jé, já vás sleduju, já bych někdy chtěl dělat to, co vy“.

Ale to je, bohužel, naivní, až budou starší, tak tohle vše už možná ani nebude. A pokud bude, bude to spíš koníček, do kterého budou muset sypat peníze. Už i já se svým jménem do toho musím dávat hodně financí a na ty cesty si musím vydělat jinak – i focením svateb nebo jiných zakázek, třeba večírkem nějaké firmy. A nemám s tím vůbec problém, ani ve mně není nějaké pohrdání tímhle focením, protože je to prostě řemeslo a i večírek firmy se dá nafotit zajímavě, anebo taky úplně blbě.

Tedy tě nebolí ani pohled na turisty, kteří fotí s bleskem v noci Pražský Hrad z Karlova mostu?

Ne, vůbec ne. Dělají to proto, že ty fotky prostě chtějí hned teď mít. Hned ten večer je chtějí nasypat na Facebook, chtějí se pochlubit tím, že tu byli. Doba je prostě taková, plno lidí žije na sociálních sítích. Někdy mi připadá, že lidé někam cestují hlavně kvůli tomu, aby tam udělali fotky. Pak je rychle nasypou na sociální sítě a jsou zcela šťastni. Nedej bože, že by se jim to nepovedlo – to by pak měli dojem, jako by vůbec na žádné cestě nebyli…Osobní prožitek, tedy něco zažít a vidět, už pro ně není tak důležité jako dřív pro nás.

“Po focení na film se mi nestýská”

Když už trochu vzpomínáme: nestýská se ti po těch starých časech, když jsme vyráželi třeba na měsíc někam do světa třeba s Nikonem FM2 a v baťohu měli 40 krabiček s negativy nebo diáky?

Ne, po tom se mi nestýská vůbec! To byla vždy přece hrozná pruda. Musel jsem pořád šetřit materiálem, celou cestu jsem byl nervózní, jestli mi to neosvítí na rentgenu na letišti, což se mi víckrát stalo v Izraeli. Pak sis musel běžet do minilabu, stálo to dost peněz, vyvolal sis barevný negativ, kde byly převrácené barvy, tak jsi dělal kontakty, pak jsi si musel máchat ruce ve srmradlavý vývojce a musel ty fotky zvětšovat, pak sis všiml, že jsi nazvětšoval blbý fotky… Jak už jsem říkal, důležité je jedno: jaká ta fotka je. A jestli vzniká na negativ, na digitál nebo na mobil, to je jedno. Důležité je, jestli ta fotka někoho zaujme nebo nezaujme. Rozhodně tedy nejsem sentimentální, nebo alespoň už ze mě ten sentiment vyprchal.

Co si myslíš o vlně návratu k analogovému focení?

Je to prostě taková móda, alespoň mi to tak připadá… Tak trochu póza, ale nechci se nikoho dotknout, ale když už tak prahnu po zrnu, tak to jsou čtyři kliknutí ve Photoshopu. A efekt bude hodně podobný, nebo spíš stejný, jako při focení na film.

Když jsi zmínil Photoshop: Nikdo mi nevěří, že dříve se prostě negativy donesly do minilabu a technici prostě prosvítili negativ. A to bylo vše, žádné úpravy, žádný Photoshop. Po tom se mi tedy nestýská, je to jen ukázka toho, jak rychle se vše mění. Ty fotky nějak zásadně upravuješ?

Každou fotku upravuju, to jinak nejde, fotky z digitálních foťáků to prostě potřebují. Ale nesmí to změnit charakter fotky, nesmí tam být třeba něco vyretušovaného, vyměněného, vymazaného, dodaného. To si dovedu představit třeba ve chvíli, kdy se dělá obálka časopisu, kde potřebuješ prostor na písmenka a tak podobně. Neumím si ale představit, že bych něco podobného udělal třeba na fotce na výstavu, nebo do knížky…

Brzdí tě tedy vnitřní etika?

No byl by to prostě podvod. Tím bys změnil realitu, to je přece to nejzákladnější pravidlo u reportážní fotky: že nemůžeš měnit podstatu. Musíš být schopen to nějak vyfotit – když se ti to nepovede, když to nestihneš, to je prostě tvůj problém…

“Proč by vlastně měli fotografové soutěžit?”

Když se bavíme o výstavách – v minulosti jsi vyhrál bezpočet cen v Czech Press Photo… Posíláš tam ještě fotky i nyní?

Občas jo, občas ne, vychladl jsem trošku… Jednak těch cen mám už dost, druhak tam pozoruji takové zvláštní tlaky. A říkám si, ať si soutěžej mladý fotografové. Samozřejmě, ty ceny mi v minulosti opravdu pomohly. S hodnocením fotek obecně to je dost komplikované, hodně převažují osobní preference jednotlivých porotců, a co se týče Czech Press Photo, tak nejenom to – jsou tam i jiné vlivy, které ovlivňují výběr fotek. Úplně skandální mi třeba připadne z letošního ročníku, že v jednom tom souboru jsou evidentně naaranžované fotky z Íránu. A byly oceněné… To mi teda hlava nebere, protože to je tak znatelné, evidentní… Porušuje to úplně ty nejzákladnější principy. Tak si říkám, že už to nemám moc zapotřebí.

Tak ale pořád to je zásadní soutěž, která dokáže najít kvalitní věci…

To jo, ale pořád to je jen soutěž. Otázka je, jestli se vůbec ve focení má soutěžit. Proč není soutěž malířů nebo sochařů? Proč je soutěž mezi fotografy? To je přece divné… Jasně, dovedu si představit, že se ocení nějaký význačný výtvarný počin toho roku, jako je třeba Cena Jindřicha Chalupeckého, kdy se prestižní porota dohodne na nějakém jménu za práci za celý rok. Ale proč má být ve fotografování první, druhé, třetí místo, čestné uznání? V dalších uměleckých směrech takovéto hodnocení není. Mně to trvalo docela dlouhou dobu, než jsem si tyhle věci uvědomil, ale dost mi nyní vrtají hlavou…

Jak se vlastně pozná dobrá fotka? V tom, myslím, panuje značný zmatek…

Pro každého znamená dobrá fotka něco trochu jiného, záleží na tom, kdo se na to bude ptát. Když jsi amatér, máš řadu problémů – hlavně ten, že z počátku nevidíš, že tvoje fotky jsou blbý. Když se ale na ně bude dívat někdo, kdo vůbec nefotí, tak ty blbý fotky obdivuje. A těchto stupňů je x. Prostě záleží na tom, kdo fotky hodnotí a jakou laťku si nastavíš.

Navíc: fotka, která je dobrá na Facebooku, se už nehodí do tištěné reportáže, a ta do tištěné reportáže zase není dobrá na výstavu, a vrchol všeho je asi kniha, což je pro fotografy top, vrchol všeho, kde už ta kritéria musí být největší. A to je obecný pohled. A pak záleží na tom, kdo to hodnotí. Když to bude hodnotit James Nachtwey nebo Josef Koudelka, tak z jejich pohledu dokáží jen o pár fotkách říct: to je dobrá nebo výborná fotka. Když to budu hodnotit já, tak samozřejmě, protože moje úroveň je daleko, daleko nižší, tak to, že jde o skvělou, výbornou fotku, řeknu u daleko většího množství fotek. Takže opravdu záleží na konkrétních lidech.

Mimochem, kdo z české kotliny je z tvého pohledu na špičce? Koudelku jsi už zmínil…

Koudelka je samozřejmě jedna z žijících ikon světové fotografie, ale těch fotografů, jejichž fotky obdivuju, je hodně, v zahraničí, ale i v Čechách. Třeba se mi líbí fotky Filipa Singera, Tomkiho Němce, jedinečné jsou starší fotky Karla Cudlína, Bohdana Holomíčka, Antonína Kratochvíla, Milana Jaroše, nebo třeba Honzy Zátorského. To jsou všechno špičkoví fotografové.

… ale to se držíme novinářské fotky…

Ano, bavíme se o reportážní fotografii, nebavíme se o jiných oborech, třeba skvělých fotkách Tona Stana, který fotí akty… To je jiný žánr.

“Od foťáku stále potřebuji rychlost”

Čím vlastně teď fotíš? Canonem 5D, že?
Ano, 5dčkem mark ii, mark iii, a protože jsem letos ambasador Canonu, tak jsem dostal i poslední Canon 5S R…

A jak se ti fotí na rozlišení 50 megapixelů? Měl jsem dojem, že to je spíš foťák do ateliéru…

Hodí se to hodně v jedné věci, a to pro výřezy. Občas je prostě nutné fotky ořezávat, a díky tomuhle rozlišení to vůbec není problém. Navíc jsou ty fotky špičkově ostré. Nevýhoda je trochu v tom, že se nedá – na rozdíl od mark iii – fotit na vyšší ISO. Smysl to teda má, ale je to taky za cenu obrovských dat, já někdy fotím na největší JPGy a ještě k tomu rawy… No musím si kupovat disky o velikosti 12 Tera.

A dají se tím foťákem s obrovským rozlišením vůbec dělat klasické reportáže?

Obvykle foťáky kombinuji, tedy fotím mark trojkou, plus tímhle Canonem 5DS R. A občas používám i starý dobrý mark ii… Kromě toho jsem si koupil Leicu Q, potřeboval jsem na doplnění nějaký menší foťák. Má to osmacítku, vynikající objektiv 1,7. Jen tedy cena je dost děsivá – stojí to s objektivem 115 000 Kč, ale je to brilantní. Je to novinka, ale špičková novinka.

Jasně, tahle touha utéct k něčemu malému a dobrému se týká asi většiny fotografů, problém je, že není moc k čemu utíkat… Znáš třeba foťáky od Fujifilmu, což je jedna z mála možností?

Znám je, objektivy mají třeba skvělou optiku, ale je tam pro mě velký problém – jsou prostě pomalé, trvá věčnost, dvě tři vteřiny, než naběhnou. A já hodně fotek dělám tak, že sáhnu na foťák a potřebuji fotit. V tomhle směru tyhle foťáky nedosahují rychlosti zrcadlovek.

Prodáváš fotky? Má dnes vůbec někdo ještě zájem věšet si něco na stěny?

Ano, prodávám… Kamarádi, třeba Tomki Němec, mi říkají, že je prodávám moc levně – prodávám rozměr 30 na 40 cm, dělám je v minilabu a chci za ně 4000 korun, bez rámu… A prodám jich hodně, za rok tak šedesát. Vím, cena není vysoká, ale mám radost, když si třeba studentka šetří, a pak si z kapesného koupí moji fotku a pak ji má někde na koleji vystavenou. Taky jsem s úspěchem prodal i fotky udělané mobilem. Přítelkyně se mě pořád ptala, jestli jsem se nezbláznil. Ale zafungovalo to a všichni ti lidi, kteří si pro ni přišli, byli překvapení, jak to je technicky dobré.

A co lidé chtějí, co je nejvíce zajímá? Asi takové ty ikonické, třeba ta z Afghánistánu, že

Prodává se všechno, i když, jasně, fotky mrtvých si na stěnu nikdo nedává. A ano, ta fotka z Afghánistánu je nejžádanější, přitom Afghánistán je synonymum války, Al Kajdy, utrpení – ale i na těchto místech se dá udělat fotka, kterou si lidé pak dají na zeď. Ale hodně kupují cestovatelské fotky, z Barmy, z Indie, z Thajska, z Kuby…

Když se bavíme o cestování, intenzivně zažíváš svět více než 25 let… Jak to všechno vnímáš? To, co se kolem náš děje? Změnil se zásadně v posledních deseti letech?

Změnil se zásadně – pro fotoreportéry nastala v posledních letech jedna zásadní změna: ubylo vojenských konfliktů, kde proti sobě stojí dvě strany, ale vznikl nový fenomén, a to jsou únosy, a to je nesmírně nebezpečné. Pro mě je představa únosu mnohonásobně horší než všech těch válek dohromady. Pokud máš zkušenosti, v tradiční válce máš šanci, víš třeba, že nějaká stěna tě ochrání, pokud se za ní schováš. Ale proti únosu není ochrana.

A tento fenomén se šíří po celém světě do nových a nových zemí, a to je důvod, proč jsem docela přibrzdil v ježdění do rizikových míst. Za prvé to je hodně drahé, za druhé o to nikdo nemá moc zájem, a za třetí tam hrozí únos. A já vím, že bych únos psychicky nedal. Tedy každou cestu nyní více zvažuji. Navíc pro mě ztrácí smysl jen tak jet do Afghánistánu nebo Iráku, když vím, že se kvůli bezpečnostním rizikům budu moct pohybovat venku jen velmi krátkou dobu a omezeně.

“Můj nejbližší cíl: Nová velká kniha”

Pokud se nepletu, tak drtivá většina tvých fotech vznikala v zahraniční, neláká tě nějaký velký projekt doma, v Čechách nebo na Moravě…

Fotil jsem reportáže pro Reflex, ty byly domácí, a nyní jsem si našel dlouhodobější věc na Slovensku. Dva roky jezdím do Luníku IX., což je největší cikánské ghetto v Evropě, a uvědomil jsem si, že to je tak silné téma, že se vyrovná těm ostatním nejsilnějším. Letos, maximálně na začátku příštího roku, chci vydat čtvrtou knihu.

Bude se jmenovat Deset let, protože deset let jsem žádnou knihu nevydal, bude tam deset patnáct nejsilnějších reportáží za tu dobu, plno reportáží vypadne, budu vybírat jen ty nejlepší a dovedu si představit, že jedna z nich bude právě ten Luník IX. Ono je to o tématu, není jednoduché najít tak silné téma, aby obstálo v konkurenci ostatních velkých témat typu uprchlická krize, válka na Ukrajině, zemětřesení na Haiti…

Když to hodně zjednoduším: není svým způsobem o hodně jednodušší udělat dobrou fotku v uprchlickém táboře plném emocí, než třeba v Barmě, kde je krásně, ale dramata tam často chybějí… Vnímáš to tak? Neříkáš si někdy, hmm, je to tady krásné, ale trochu málo akční?

Ne, to si neříkám, jde totiž o úplně jiný druh fotografie. V Barmě, Havaně nebo v Bangkoku, kam jezdím, můžu udělat zajímavé reportáže, které zaujmou lidi v Reflexu nebo nějakém jiném časopise – a bude to reportáž, tedy fotky žánru “daily life”. Mám je rád, ale hlavní jsou pro mě přece jen ty velké světové události. Sebelepší fotka z každodenního života, když ji postavíš vedle fotek z arabských revolucí, tak samozřejmě nemá takovou sílu, takový ohlas, takový dopad. Což je logické. To je jedna věc, druhá věc je, že takováhle reportáž by nezapadala do knihy, do její koncepce. Ale opakuji: moc rád do těch zemí jezdím a moc rád tyhle fotky fotím. Ale vím, že je velice nepravděpodobné, že tam vznikne reportáž do knihy.

Mimochodem, máš nějakých svých třeba deset nejoblíbenějších fotek? Nějaký top ten, na který jsi nejvíc pyšný?

Ne, naopak, já už jsem na své fotky někdy i alergický. Je to tak: co jsem vyfotil a co vyšlo v knize, to mě přestává zajímat. Kniha ti uzavře jedno období. Jediné, co mě zajímá, je ta kniha nejnovější. Co vyšlo v knihách, to je minulost. Dokonce jsem na některé ty staré fotky už alergický. Často se na ně dívám a říkám si, jak jsem to zvoral, jak jsem to mohl vyfotit mnohem líp. Prohlížím si staré reportáže, a když si vzpomínám, jaké tam byly situace, tak si zoufám, jak jsem byl neschopný… Že jsem těch dobrých fotek udělal tak málo, nebo žádné. Ale to už se vrátit nedá…

“Dívám se na mé staré fotky a trpím…”

Když se bavím o pohledech do minulosti: mění a vyvíjí se estetika reportážní fotky, tedy nároky, které na ni lidé mají? Dokáže lidi nadchnout to, co vznikalo před deseti patnácti lety?

Určitě se mění – neplatí to samozřejmě na 100 procent, ale obecně: oceněné fotografie z World Press Photo by neměly šanci uspět v posledních ročnících…

Ale proč? Kvůli lepším technologiím? Za tu dobu se přece podstata fotky nezměnila nijak dramaticky…

Technologie ve foťácích dramaticky poskočila a v rukách těch nejlepších fotografů dává možnost zachytit prostě víc, lépe a zajímavěji. Vysvětlím to, a zabrousím ještě trochu více do historie – když jsem fotil na film, tak byl problém už fotit večer, maximum bylo 800 ISO, dnes už i při ISO 6400 můžeš udělat metrovou fotku, takže najednou, díky navýšení ISO, mohly začít vznikat fotky v horším světle. Nebo se vyvíjí rychlost a přesnost ostření.

To všechno jsou věci, které – opakuji – v rukách těch nejlepších, vše posouvají vpřed a vznikají pak lepší fotky. O to víc obdivuji světové fotografy, že navzdory těm handicapům minulosti, třeba v rychlosti foťáků, dokázali dělat tak silné fotografie. Plus, což je třeba říct, těm starším fotkám pomáhá i to, že jsou prostě z jiné doby. Každá fotka z šedesátých let dýchá tou dobou a získává na přitažlivosti, což jde trochu proti oné technologické výhodě fotek nejnovějších.

Poslední otázka: kde bude fotka za dvacet let?

Těžko říci – já ani nevím, kde bude za pět let.

Jan Šibík – profil

Jan Šibík (1963) je jedním z nejznámějších českých fotografů současnosti a doslova žijící legendou reportážní a válečné fotografie. Je držitelem třetího místa v kategorii Sportovní příběhy v soutěži World Press Photo, dvakrát získal hlavní cenu (a bezpočet menších cen) v soutěži Czech Press Photo.
Za uplynulých třicet let fotografoval doslova po celém světě a mnoho jeho snímků se stalo ikonami daných událostí – od pádu komunismu v Československu, přes válečné konflikty posledních desítek let po arabské revoluce nedávné doby.
Dlouhou dobu pracoval v časopise Reflex, v posledních letech je na volné noze, dále fotografuje a pořádá fotografické workshopy.
Více o něm: www.sibik.cz, Instagram.com/jansibik

 

Fotografie Jana Šibíka:

[social-bio]