Tisk fotek: Jak vybrat tiskárnu Canon – rozhovor s odborníkem

Domácí tisk fotek je stále oblíbenější téma mnoha fotografů. Jak se ale neztratit v parametrech tiskáren, typech inkoustů a papírů? Na co si dát opravdu pozor, aby výsledky byly co nejlepší? Jak najít tiskárnu s dobrým poměrem cena / výkon?

Na to v rozhovoru odpovídá Josef Arnošt, produktový specialista tiskáren Canon.

Podrobně popisuje, na které vlastnosti tisku a tiskáren je dobré se obecně zaměřit, jak se zorientovat v různých typech zařízení podle ceny a funkcí i to, proč je dobré vždy brát v potaz, jak dlouho má fotka vydržet. (Přičemž většina z toho platí obecně, nejen pro tiskárny Canon.)

A vysvětluje, proč navzdory jisté skepsi “tradičních fotografů” má již nyní opravdu smysl tisknout fotky doma a ne jen ve specializovaných minilabech.

Když se vás kamarád zeptá: Chci doma tisknout fotky, nic o tom nevím, kde mám začít? Co mu řeknete?

Že má několik možností – a hodně záleží na tom, v jakém objemu chce fotky tisknout, v jaké kvalitě je chce tisknout a samozřejmě, kolik za to chce dát peněz. A důležité je mít také představu, jak dlouho v budoucnu vytištěné fotky vydrží podle různých typů tiskáren a jimi používaných inkoustů.

V tom všem je ovšem hodně snadné se zcela zamotat a ztratit, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti. Dají se nějak stručně shrnout hlavní typy s jejich výhodami a nevýhodami?

Nejjednodušší jsou tzv. termosublimační tiskárny, u Canonu je to typ Canon Selphy CP1300. Tedy malé přenosné tiskárničky, kde výsledná fotka je o něco dražší, ale zase má jinou vlastnost, které se ostatní technologie nevyrovnají – laminací získanou mechanickou odolnost.

Pak je skupina klasických tiskáren, řekněme pro domácí použití a občasný tisk fotek, ty mají tzv. sdružené kartridže společně s tiskovou hlavou. Jsou tam dva zásobníky, černá pigmentová a tříbarevná. Na tom je výhoda, že kdykoliv mi hlava zaschne, vyměním celou kartridž a můžu znovu tisknout. Zařízení jako takové je levné, ale kartridže jsou dražší. Kvalita fotek je dobrá, ale hodně vysoká je cena tisku jako takového. To je například Pixma TS3450. To jsou tedy univerzální tiskárny do domácnosti za zhruba 1 000 – 2 000 Kč.

Na další úrovni jsou Pixmy TS s tzv. single ink systémem, ty mají 5 – 6 zásobníků na inkoust, tisková hlava je tam napevno. Výhoda je v tom, že už neměním tříbarevnou kartridž, nemám takové plýtvání inkoustem. Zároveň mě ve finále tisk vyjde trochu levněji. Když mi dojde konkrétní barva, vyměním ji prostě za novou. Tiskárny jsou trochu dražší, ale výhoda je v tom, že díky většímu počtu barev mám větší barevný rozsah a tedy kvalitnější fotky.

A zároveň tyhle tiskárny používají dva typy náplně: pigmentovou černou pro tisk textů, což je mimochodem barva odolnější proti rozmazání při navlhčení / rozpití a mechanickému poškození. Zároveň je tam černá barva typu dye-based. Dye-based je obecný typ inkoustů vhodných pro tisk fotek třeba na lesklý fotopapír. Tedy zásadní výhoda téhle tiskárny je i v tom, že je vhodná pro tisk fotek i dokumentů. Cenově jsme v cenové hladině kolem 3 – 4 000 Kč. Jedna klasická fotka 10 x 15 cm vychází na 7 – 8 Kč.

Velkoobjemové tiskárny sráží cenu tisku

Jeden z důvodů, proč tu jsem, je prostý: nedávno jsem testoval tiskárnu Pixma G540, která stojí zhruba 5 500 Kč, a byl jsem si jist, že za ty peníze nemůže umět nic moc. A byl jsem pak hodně překvapený, že výsledky byly velmi dobré (link na článek zde). To je jaká kategorie?

To je další, vyšší kategorie: kvalitou tisku řekněme na úrovni těch zmíněných single-inkových tiskáren Pixma se šesti inkousty. Ale díky tomu, že Pixma G540 používá velké doplnitelné zásobníky inkoustu, je tam předpoklad velkoobjemového tisku. A díky tomu může být výsledná cena fotografie výrazně nižší. Z Pixma TS je to i s nějakým základním papírem zhruba těch 7 – 8 korun, u Pixma G540 nebo G640 to vychází asi na 3,50 Kč. Kdybych bral jen cenu za inkoust, tak je to ještě mnohem, až desetkrát méně.

A co znamená velkoobjemový tisk v tomto kontextu?

To znamená, že si každý týden nebudu tisknout 5 fotek, ale že třeba jedu mnohem větší série. Ta tiskárna na jedno naplnění podle oficiálních údajů zvládne 3 800 fotek 10 x 15 cm. Když to nedělám, když netisknu větší množství fotek najednou, a když tiskárnu vždycky zapnu, abych vytisknul jen pár fotek a pak ji hned zase vypnul, tak začne trpět tzv. zásobník odpadního inkoustu. Tiskárna má různé technologie – automatické čištění, profouknutí hlavy, atp., které zamezují, nebo přesněji řečeno omezují zasychání inkoustu v tiskové hlavě. Čím častěji budu tiskárnu zapínat a vypínat, tím častěji se bude čistit a profukovat. Jednak mi roste spotřeba inkoustu a jednak onen zásobník odpadního inkoustu se mi rychleji naplní a je třeba ho vyměnit. Výhoda je, že u této řady už je tenhle zásobník uživatelsky vyměnitelný, takže si ho můžete dokoupit, stejně jako inkoust.

Tisk fotek doma už dává smysl

Moje mírná, či spíš větší skepse k domácímu tisku byla spojená s dávným faktem, že dlouho prostě nemělo doma smysl tisknout: že nechat si fotku vytisknout v minilabu znamenalo lepší i levnější výsledky. Což byl pádný argument a hobby tisk byl prostě trochu nesmysl. A to už tedy neplatí?

Pokud nebudete počítat do ceny vlastní zařízení, tak se fakticky můžeme dostat na nižší ceny než v minilabu – a to právě třeba díky těm zmíněným velkoobjemovým tiskárnám řady G. Výhodou odjakživa je, že kvalitu si mohu zkontrolovat přímo doma, a to různým nastavením tiskárny. Sám si mohu vytvořit vlastní ICC profil pro můj oblíbený typ papíru. S tím minilabem to je často trochu loterie, je to třeba řešit, ne vždy je obsluha zcela vstřícná k nějakým individuálním požadavkům. Anebo je třeba se spolehnout na automatické nastavení, které nemusí být vždy dle představ uživatele.

K čemuž je tedy třeba dodat, že v téhle třídě, o které zatím mluvíme, uživatel obvykle nebazíruje na zcela dokonalém nastavení: na přesných pleťovkách, přesných barvičkách. Ale pokud by chtěl vše dokonale v minilabu pohlídat, může to být docela problém…

Ale platilo to, že? Tisknout doma dlouho vlastně moc smysl nedávalo a fotografové jsou k tomu vlastně nadále překvapivě skeptičtí…

Dalo by se to říct, že to tak bylo, pokud se bavíme hlavně o ceně. Nyní to už to může být jinak. A dnešní doba, kdy jsme byli hodně zavření doma, tisku pomohla. I to podle mého přispělo k faktu, že se to otočilo. A lidé doma tisknou stále více.

Jediné, co mě třeba u té Pixmy občas trochu chybělo, byla možnost na Macu přímo v ovládacím softwaru tu fotku trochu pohlídat a tisk nastavit. Vlastně jsem jen nastavoval typ papíru a mačkal knoflík. Není tam vlastně mezikrok speciální přípravy před tiskem.

Ono to jde, ale otázka je, zda to je výhoda, nebo ne – já to v této kategorii spíš považuji za výhodu, že se nemusím nastavením zdržovat. Pokud člověk zvolí nejvyšší tiskovou kvalitu, tak mu prostě fotka vyjede perfektní. Pokud tedy neupravuji fotky na opravdu špatném displeji, který by mi vysloveně lhal. To bych pak fotky upravoval do jiných tónů, než mají být. Pak to je problém: tiskárna fotku prostě vytiskne plus minus takovou, jakou ji vidím na kvalitním displeji.

Samozřejmě, každá tiskárna má nějaké barevné podání a závisí to i na typu použitého papíru. Tedy každý uživatel, třeba i náročnější, kdyby chtěl z tiskárny vymáčknout maximum, si může vytvořit svůj ICC profil pro jakýkoliv fotopapír, třeba i oficiálně nepodporovaný. A může ho poté při tisku aplikovat.

Problém začátečníků: svítící displeje

Aha – já, když jsem to tiskl z Macu, jsem tam už žádné moc velké možnosti nastavení neměl, tedy kromě možnosti nastavit papír. Jen jsem zmáčkl knoflík print. A občas jsem si říkal, tady by se mi – tak jako to často u tisku bývá – hodilo fotku třeba zesvětlit.

Musel byste fotku prohnat editorem. U Macu je to trochu specifičtější, zejména u té tiskárny, kterou jste testoval. Canon to má tak, že naše ovladače jsou specifické pro Windows. Je pravda, že na Macu se jede přes interní ovladač a tam některá nastavení mohou být trochu zjednodušená. Ale pořád se dá nastavit kvalita výtisku a typ papíru, to je to podstatné. Co se toho zmíněného zesvětlení týče: to je určitě dobrá věc, ale ona za to nemůže tiskárna, je to spíš chyba uživatele.

Jsme totiž obecně zvyklí na to, že displeje na nás svítí, že vídáme obrázky, které jsou podsvícené. Dost možná většina uživatelů upravuje fotky při maximální jasu, je to logické, má to lepší barevné podání, mnohdy se na to i lépe kouká. Ale už neřešíme to, že vytištěná fotka pak nijak nesvítí, ale spoléhá se pouze na dopadnuté a následně odražené světlo.

To mi je jasné, ostatně i proto se někdy doporučuje fotky před tiskem trochu zesvětlit. Ale z hlediska běžného nepříliš poučeného uživatele to trochu problém být může – prostě se ty fotky budou jevit takové nějaké tmavší… Může to být zdroj naštvání až zklamání, prostě proto, že nebe nesvítí tolik, jak čekali. Co s tím?

Vždy je dobré mít varianty fotek jen pro tisk, právě kvůli tomu zesvětlení. To není problém, automaticky je třeba možné v editoru nějakou dávkou zesvětlit fotky třeba o +0,3 EV. Ale je prostě důležité vědět, že to vždy bude hodně záležet na tom, na jakém displeji jsem fotky zpracovával.

A je to tak, že dražší tiskárny budou mít navíc i nějaký software, který podobné úpravy dovolí i při tisku?

Ano, ty dražší mají přibalený složitější ovládací software, ty jednodušší mají ovládání jednodušší, a často pak záleží na tom, jak si uživatel fotky upraví sám.

Tisk fotek na dražší tiskárně dá více barev

Probrali jsme tedy tiskárny kolem 5 – 6000 Kč, které už umí hezký domácí tisk, a jaká je pak vyšší kategorie a co nabízí? Ať už u Canonu, nebo obecně jiných značek. Kolik je do toho třeba dát, aby uživatel opravdu získal něco výrazně navíc?

Nejbližší lepší úroveň z hlediska kvality tisku je řada Pro. Tak se jmenuje u nás, ale ostatní výrobci mají podobné kategorie. To už jsou tiskárny, které třeba zvládají tisk A3 nebo i vyšší. Mají obecně víc inkoustů, více barviček, mají lepší barevný rozsah, lépe zvládají gradienty mezi sebou, jsou vhodnější třeba i pro černobílý tisk. Cenově startujete někde kolem 12 000 Kč a u Canonu konkrétně třeba u typu Canon Pixma PRO-200.

A tomu hypotetickému kamarádovi, který by nemusel šetřit, byste řekl co? Aby si koupil Pro řadu, nebo že mu bude ta obyčejnější za polovinu stačit?

No úplně ideální by bylo mít obě, když to řeknu s nadsázkou. Na běžné fotky úplně stačí ta obyčejnější. Na fotky pro babičku, pro rodinu, zvlášť do A4, opravdu stačí zcela bez problémů. Ale je fakt, že když si vezmu to PRO-čko, třeba osmibarevnou Pixmu PRO-200, tak ten rozdíl v kvalitě fotky prostě je vidět. Fotka je čistší co se týče zrna a zároveň dokáže být celkem výrazně ostřejší v detailu. Samozřejmě, pokud se budeme bavit o fotce, která visí na zdi a díváme se na ni z metru a půl, bude to v mnoha případech celkem jedno.

Jak jsem pochopil, opravdu hodně záleží na konkrétním papíru. Mám dojem, že tohle třeba fotografům tradičnějšího střihu zatím moc nedochází…

Ano, na tom opravdu mimořádně záleží. A možná, že si to uvědomuje jen málokterý uživatel. I já jsem byl odjakživa zvyklý, že je prostě “lesk”, nebo “mat“. Papírů je dnes mnoho druhů a na jejich výběru záleží, jak tisk dopadne. Každý papír má například jiný barevný rozsah, tzv. gamut. Typicky lesklé papíry zvládají větší kontrast, černou i světlejší odstíny, zatímco matné je spíš srážejí, mají menší kontrast. Černá bývá sametovější, světlejší a jasy jsou zase lehce staženější. Možná i proto, že spousta z matných papírů má zároveň i mírně teplejší podání, že bílá třeba není opravdu křiklavě bílá, ale že jde trochu do teplejších odstínů. A tohle vše je opravdu dobré mít v hlavě, když se chystáte něco tisknout. Ne každá fotka se hodí pro všechny typy papírů a naopak.

K čemu se hodí ICC profily

Zmínil jste pojem ICC profil, což je často zdrojem nemalého zmatení začínajících uživatelů. Jak byste ho v kontextu tisku stručně definoval?

Představme si to takto:
1) Mám fotku zobrazenou na displeji v nějakém barevném prostoru
2) Moje tiskárna má zase svůj barevný prostor
3) Každý fotopapír ovlivňuje barevnost výsledného výtisku
Co mi dokáže charakterizovat, jak bude výsledný výtisk vypadat? Je to právě ICC profil dané tiskárny v kombinaci s daným fotopapírem. V podstatě se jedná o recept, jak zobrazit barvy „správně“ – tak, jak vylezou z tiskárny.

A v praxi to u mírně ambicióznějšího tisku funguje jak? Že si uživatel může vyladit svoje oblíbené nastavení a to si pak uložit?

Ve zjednodušené praxi je to dnes takové, že tiskárna už si dokáže ledasco schroustat sama. Že já jako méně náročný uživatel veskrze nemusím řešit nějaké speciální úpravy a tiskárna umí fotku vytisknout hezky. A tím to pro běžného uživatele hasne. Tiskárna má v sobě uložené ICC profily pro konkrétní typy papírů, takže když zvolím, že tisknu na papír Pro Luster, tiskárna si vyvolá ten daný profil, který má v sobě uloženo, jak s tímto konkrétním papírem co nejlépe podat barvy. No a uživatelsky tedy netřeba nic moc nastavovat, stačí tisknout.

Znáte ale fotografy, ti si rádi hrají… Takže ve chvíli, kdy si chtějí hrát, kdy do tohoto procesu mohou vstoupit?

Třeba tehdy, když zjistí, že se jim výstup nelíbí. Třeba se jim zdá, že červená je málo červená, nebo zelená je málo sytá, nebo naopak, tak v tom okamžiku je možné vypnout správu barev a vytisknout si testovací terčík. Tím zjistím, jak tiskárna funguje, jak podává barvy aniž by jí do toho někdo fušoval. Pak ten terčík musím načíst kolorimetrickou sondou a v programu vytvořit ICC profil přímo pro ten typ papíru, na který jsem testovací terčík vytisknul. Pro jistotu dodejme, tímto nedocílím barevnosti, která bude blíže tomu, co vidím na monitoru. Ale dostanu nejlepší možné podání barev dané tiskárny pro daný fotopapír.

To už jsme ve sféře, kdy potřebujeme i poměrně drahé hardwarové pomůcky. Ale – přiznávám za sebe – v praxi toto nijak pořádně vyzkoušeno nemám a ani to vlastně nepotřebuji. Realita je taková, že u základních tiskáren to řešit nemusím, alespoň tedy u našich produktů, tam to funguje dobře a nesetkal jsem se s nějakými výraznými barevnými nepřesnostmi. A ty PRO tiskárny už zase mají rovnou nástroje, jak si vše upravit a lze si u nich s ICC profily vyhrát dosytosti. Také jsem si spíš zvykl fotku připravit pro daný konkrétní tisk.

Tisk fotek a rozdíly mezi displejem a papírem

Čímž se dostáváme ke zdroji obrovského zoufalství zejména začínajících fotografů, kteří mi říkají: Fotka nějak vypadá na displeji, já ji upravím, ale z minilabu mi přijde něco úplně jiného. Zkrátka, každý ji vidí v každé té fázi na každém displeji trochu jinak. Co s tím? Má vůbec smysl pokoušet se doma barvy nějak kalibrovat, nebo je to předem prohraný boj?

To asi opravdu záleží na každém individuálně. Každý má tuhle hranici asi posazenou někde trochu jinde. Stejně jako někomu přijde objektiv ostrý, jinému už ne. Jednoduchá rada neexistuje. Naprosto základní podmínkou je mít alespoň monitor, který je schopný zobrazit sRGB prostor. A nejen, že má dostatečný barevný rozsah, ale zároveň nesmí mít velkou barevnou odchylku, ta se též dá případně zjistit měřením. Nebo řečeno z druhé strany: základ je alespoň to, aby bílá barva byla bílá. Příklad: já jsem kdysi pracoval na herním notebooku, byl výkonný, ale displej mi táhl trochu do zeleno-žluta, takže všechny fotky upravené na tom notebooku mám ve výsledku upravené na druhou stranu, tedy do fialovo-modra. Na displeji toho notebooku je vidím dobře, ale když to poté pošlu do tiskárny, tak je dost otázka, jak to dopadne.

Asi nejbanálnější případ je to, že lidé si hodně rádi zesvětlují monitory a pak se hrozně diví, že při tisku jsou fotky tmavé. A je nějaká obecná rada, co by mohli lidé doma před nenáročným tiskem dělat, aby to dopadlo co nejlépe?

Já bych doporučil fotky zpracovávat na kvalitním displeji a při nižším jasu, než je ten maximální. Kdybych třeba zmínil oblíbené monitory EIZO, tak jednou z nejdostupnějších variant by mohl být model CS2420, což je celkem šlágr, stojí kolem 16 000 Kč. Samo zastoupení této firmy mi pro úpravu fotek doporučilo maximálně jas kolem 48 %. Pro člověka, který přechází z notebooku nebo kancelářského počítače, je to obrovský rozdíl. Ten člověk je vyděšený, protože si koupí drahý monitor, který ale dle něj ukazuje vyblitě a nesvítí. Jenže ve skutečnosti ukazuje realitu. Fotky z tiskárny se pak více blíží tomu, co vidíme displeji.

Další cesta je, že sice zůstanu na notebooku, ale udělám si pár testovacích výtisků a prostě se naučím, jaké tam jsou rozdíly, jak mám tisk korigovat.

Je pravda, že když se mě někdo ptá, jak tisknu fotky, odpovím: doma to neřeším, jdu za kamarádem, ten má v jednom rohu EIZO, v druhém tiskárnu za pár set tisíc, a pak to šlape, protože přesně vidíme, co tiskneme… Což ale vlastně může být trochu i argument pro to, o čem se tady dnes bavíme: že domácí tisk vlastně dává větší smysl, než třeba něco naslepo posílat do minilabu. Protože i na koleně to jde zkorigovat.

Přesně tak, doma máte pořád možnost to nějak opravit. Když pak pošlete do minilabu 500 fotek, přinesete je domů a ony jsou všechny do růžova, protože něco bylo špatně nastavené, případně zeditované, bude zle. A minilab za to kolikrát opravdu nemůže.
Tisk fotek pro budoucí generace

Pokud se nemýlím, poměrně zásadní parametr tisku, tedy tiskárny i papírů, je v tom, jak dlouho vydrží… Jak tohle vzít v potaz?

To už se dostáváme do těch vyšších PRO úrovní tiskáren, kde si můžeme vybrat, jestli chceme dye-based nebo pigmentový tisk. U dye-based, tedy inkoustu na bázi barviv, jsou molekuly barvy plně rozmíchané a je to prostě vodní báze. To jsou tedy ty barvy, které jsou v základních tiskárnách a zároveň v již zmíněném nejlevnějším PRO modelu Pixma PRO-200. Inkousty této dye-based kategorie mají určité vlastnosti. Platí, že se plně vsakují do fotopapíru a reagují s ním. Proto bývá tento typ tisku trochu náchylnější na typ fotopapíru, protože s každým typem inkoust reaguje trochu jinak. Obrovská výhoda je, že když použiji plně lesklý fotopapír, zachovává původní lesk, protože se do něj prostě vsákne.

Když vezmu pigmentové inkousty, které jsou v zařízeních s označením imagePROGRAF PRO, což je PRO-300, PRO-1000 a výše, včetně samostatně stojících plotrů, tak tam je pigmentový inkoust též rozmísený ve vodě, ale není rozpuštěný. Jsou to pořád molekuly, které se nanáší na fotopapír a vytváří v podstatě takové mikroskopické “hrudky”. Takže logicky, když to použiji třeba na lesklý fotopapír, mám tam vlastně jakési malé hromádky rozmístěné podle toho, jaká je intenzita barvy a tak podobně.

Tím pádem mám pak relativně nerovný povrch, když jsme tedy v mikrorozměru. Když se na něj podívám z úhlu, bude se lesknout trochu zvláštně, protože na nerovný povrch dopadají paprsky světla a odráží se pod různými úhly v závislosti na tom, jaké tam mám ty hromádky pigmentové barvy. Těmto různým odleskům se říká bronzing a obecně to je bráno jako špatná vlastnost výtisku, protože to vypadá prostě hnusně (smích).

A právě proto, abychom tuhle nerovnost redukovali, se v pigmentových PRO tiskárnách Canon používá tzv. Chroma optimiser, na jedné z nádržek je označení CO. Je to v podstatě takový bezbarvý lak, který mi ten nerovný povrch vyrovná. Jako bychom to celé pokryli vrstvou laku. Takže ve výsledku mám fotopapír s nějakou povrchovou úpravou, na něm je nanesená nějaká vrstva barvy, a na ní další vrstva s Chroma optimizerem.

A to jsme zhruba na jakých sumách za tiskárnu?

Od dvaceti tisíc výše. A pigmentový inkoust, abychom se vrátili k výdrži, je trochu odolnější, má jiné mechanické vlastnosti, ale zejména má mnohem větší barevnou stálost při působení světla nebo plynů. Tedy v situaci, kdy si na stěnu dám fotku bez jakékoliv ochrany, laminace, skla atp., tak mi vydrží v tomto prostředí až několikanásobek času. Dye-based barvy vydrží třeba u Pixmy PRO-200 deset let na plynu, 50 let na světle a 200 let v albu. Ale pigmentovky mají barevnou stálost 60, 60, 200 let.

Podstatné tedy je, že když si doma něco tisknu, neměl bych spoléhat jen na to, zda se mi to líbí v okamžiku, kdy fotka vyjede z tiskárny. Ale také se trochu pídit, jak to na zdi bude vypadat za 20 let…

Určitě ano… Levnější prostě obecně vydrží méně, a je proto třeba dívat se i na typy inkoustů, ty rozhodují. Dye-based znamená hezké fotky na kvalitním fotopapíru. Ale i v rámci dye-based jsou různé typy podle toho, jak dlouho vydrží. U dye-based inkoustů od Canonu se vyskytuje označení ChromaLife 100 a ChromaLife 100+, což je ve zkratce jistá záruka barevné stálosti v daném prostředí za podmínky použití originálního inkoustu i fotopapíru.

Tušíte obecně, jak moc lidé doma tisknou? A když už tisknou, zda to jsou spíš pokročilejší fotografové, nebo prostě jen nenároční uživatelé, kteří s gustem na jedno zmáčknutí tisknou fotky rodiny z mobilu?

Právě v posledních letech, jak se objevují ty tzv. velkoobjemové tiskárny, to láká stále více lidí, protože jak jsem zmínil, ceny opravdu mohou být lákavé. Určitě je toho vidět více. A to nejen u tisku fotek, ale obecně u různých kreativních věcí, vystřihovánek, fotoalb atp… Není to jen o fotkách, ale o nálepkách, grafice a podobně. Tisknout se už dnes dá třeba na magnety nebo je možné si motiv vytisknout a nažehlit na tričko.

Tedy nemám pochyb, že domácího tisku fotek bude přibývat. Protože to prostě dává čím dál větší smysl l i pro běžného a nenáročného uživatele..

Josef Arnošt je produktový specialista tiskáren Canon.