Jak vybírat monitor pro fotografy? Proč to je vlastně tak důležité? A na co je dobré myslet, pokud má výsledek stát za to? Na to vše odpovídá v obsáhlém rozhovoru Antonín Charvát, ředitel české pobočky japonské firmy EIZO a přední expert na grafické monitory.
Zpracování a příprava fotek pro tisk je nesmírně zajímavá, ale neobyčejně obsáhlá kapitola fotografování. Je snadné se v ní ztratit: kdo ignoruje základní pravidla, těžko dojde k uspokojivým výsledkům. A zcela otevřeně přiznávám, že sám ve všech těch pojmech i praktickém nastavení často tápu.
Tedy jsem se rozhodl udělat rozhovor s Antonínem Charvátem, který má mezi odborníky i fotografy pověst nepřehlédnutelného experta na monitory a vše, co s nimi souvisí. A šéfuje české pobočce firmy EIZO, která je jedním ze symbolů monitorů pro fotografy.
A rychle dodejme, že rozhovor se ani zdaleka netýká jen této značky, ale obecně všeho, co se má začínajícím i pokročilým fotografům honit hlavou, když chtějí při tisku a zpracování ze svých strojů vytáhnout maximum.
Proč vlastně tento obsáhlý rozhovor vznikl? Před časem jsem si řekl, že stále více lidí se zajímá o tisk fotografií, a je prostě škoda neptat se expertů, jak se vyhnout chybám a slepým uličkám. Protože oblast to je fascinují, ale nikoliv zcela jednoduchá.
Důležitá poznámka: jde o rozhovor opravdu dlouhý, přesto jsem se rozhodl nezkracovat ho. Protože jde opravdu do hloubky a je nesmírně cenný pro ty, kdo se chystají vybrat nový monitor pro fotografy, anebo je prostě tato problematika zajímá. A pro jistotu ještě zdůrazňuji: nejde o reklamní text ani placenou inzerci – prostě to je rozhovor se špičkovým odborníkem.
Jako velmi dobrý úvod do klíčových pojmů doporučuji stručnou, ale velmi návodnou sekci Správa barev – úplný postup na stránkách EIZO.
Kdo je Antonín Charvát
Antonín Charvát je generálním ředitelem japonské společnosti EIZO pro ČR a SR. Pro tuto značku pracuje již 29 let – tedy prakticky od jejího uvedení na tehdejší československý trh.
K pochopení funkce zobrazovačů a při rozvoji služeb a obchodu EIZO mu pomohlo také elektrotechnické vzdělání na ČVUT v Praze, dnes je považován za jednoho z největších expertů na tuto oblast v ČR.
Začnu trochu nesystematicky, nedávno mě hodně překvapila informace, že Česká republika je svým způsobem rekordmanem v prodeji monitorů pro fotografy. Je to opravdu tak?
Ano, když statistiky z různých zemí přepočítáte na počet obyvatel a kupní sílu, vyjde vám, že v ČR se prodá nejvíce grafických displejů firmy EIZO na světě, tedy nejvíce monitorů pro fotografy.
Na světě?
Ano, na světě… Například v Německu je osmkrát více lidí a průměrný plat je třikrát vyšší, takže bychom v podstatě mohli teoreticky očekávat zhruba 24 x vyšší prodej. Což se i v mnoha oborech potvrzuje, když se podíváte na ledničky, pračky, monitory. A právě fotografické monitory jsou výjimkou: těch se tam neprodá čtyřiadvacetkrát více, ale třeba jen šestkrát více. A tedy i jen přepočet na hlavu, bez parity kupní síly, je zajímavý, byť tam první nejsme. V Německu je zkrátka něco jinak.
V čem je rozdíl? Proč je Česká republika tak výrazně jiná?
Je zde zkrátka (přepočítáno na počet obyvatel) mnoho fotografů, kteří své fotografie nejen pořizují, ale zároveň i barevně či jinak upravují. Mnoho zahraničních grafických studií si nechává také své zakázky zpracovávat v jiných zemích (včetně Česka).
Jak začít vybírat monitor
Když bych se nyní zeptal zcela obecně: Co říkáte kamarádům, když se vás ptají, zda a jaký si mají koupit monitor na úpravu fotek?
Není slušné, když se na otázku hned odpovídá otázkou, ale při výběru monitoru je to často jediný způsob, jak vybrat a doporučit ten správný monitor.
Hned první otázka by vždy měla být, jestli fotograf své fotografie upravuje. Protože pokud ne, tak v podstatě nemusí mít fotografický monitor, u kterého lze snadno ověřit jeho barevné parametry a vytvořit tzv. ICC-profil pro fotografické editory. Dnes již existuje spousta kvalitních kancelářských monitorů s dostatečným barevným rozsahem a to pro pouhý náhled (prohlížení) fotografií často postačí.
Kdyby se ale kamarád někdy rozhodl začít fotky upravovat, tak se situace dosti dramaticky mění. Před každou barevnou úpravou musím mít totiž jistotu, že ty barvy, které aktuálně zobrazuje monitor (ať již se mi ty barvy líbí nebo nikoliv), jsou monitorem zobrazovány správně v tom smyslu, že jsou co nejpřesnějším obrazem fotografických dat, tak jak je zaznamenal můj fotoaparát.
Dobrá, a když vám pak kamarád řekne: já si ale za pár tisíc koupil dobrý kancelářský monitor, mohu s tím něco provést, abych smysluplně upravovat? Co mu odpovíte?
Že nemůže. Protože nemá právě tu jistotu přesné interpretace fotografických dat. Samozřejmě, jsou různí výrobci – včetně EIZA, kteří vyrábí i kancelářské monitory v kvalitě použitelné pro prohlížení fotografií. Když takový monitor vybalím z krabice, pak je velká pravděpodobnost, že bude ukazovat podobně jako fotografický monitor. Takže v ten okamžik by bylo možné fotku nejen prohlížet, ale také upravovat a tyto úpravy by byly (do jisté míry) smysluplné.
Otázka je, co se se stane za půl roku, až se obrazové parametry monitoru pozmění a já nebudu mít žádný nástroj (např. kalibrační software s kalibrační sondou), který by umožnil tu změnu změřit a případně obrazové parametry monitoru hned také náležitě zkorigovat. V takovém případě již tu jistotu přesnosti interpretovaných barev na kancelářském monitoru mít prostě nebudu a je pak otázka, zda se i přesto do barevných úprav pustit (to by mohla být velká chyba).
Tedy problém je v době používání, v času?
Ano, je v času, protože fotografické monitory se od kancelářských liší tím, že jsou vyrobeny z kvalitnějších komponentů a elektronických součástek, které jsou stabilnější, tedy „stárnou“ pomaleji, a pak mají snadno ověřitelné obrazové parametry. Snadno ověřitelné znamená, že výrobce k monitoru dává určité nástroje (kalibrační software, kalibrační sondu), kterými lze ověřit, že to, co má monitor nastaveno, skutečně platí.
Například pokud chcete vidět na monitoru fotky správně podle fotografických standardů, pak nutným předpokladem je, aby byl bílý bod monitoru nastavený na standardem požadovaných 6500 Kelvinů. Vy ho nastavíte na kancelářském i fotografickém monitoru, a když je vybalíte z krabice, může to v případě kvalitního kancelářského monitoru vypadat podobně. Ale za půl roku tam již bude rozdíl a na kancelářském monitoru to může být problém bez podpůrných nástrojů ověřit a opravit.
Na fotografickém monitoru spustíte kalibrační software a on vám řekne, zda ten monitor byl opravdu nastaven na 6500K, anebo nebyl, a monitor ho pak sám zkoriguje. A právě tento proces nemůžete udělat na tom kancelářském monitoru, a v tom je ten zásadní rozdíl.
Obyčejný monitor nikdy nedá jistotu
Přiznávám, já jsem si myslel, že hlavní problém je v kvalitě zobrazení, že ten nefotografický monitor není schopen zobrazit kvalitně, přesně a věrně… Tak to tedy není?
Dříve to tak většinou bylo. Fotografie na kancelářských monitorech vypadaly často i po vybalení monitoru z krabice dosti rozdílně než na fotografických monitorech. Jak jsem již zmínil, dnes to již nemusí být tak dramatický rozdíl. Problémem používání kancelářských monitorů pro úpravu fotografií však zůstává hlavně ta nejistota přesného zobrazení barev a ta nemožnost snadného měření nebo dokonce případné korekce jeho obrazových parametrů pomocí nějaké měřící sondy.
Samozřejmě: kdyby tady nyní seděl expert, mohl by mě chytit za slovo a říct: “prosím vás, já přeci dokáži zkalibrovat i ten kancelářský monitor!” Ano, to je pravda, expert to zvládne, ale je otázka, zda by ho to bavilo dělat nepoměrně častěji, než v případě fotografických monitorů a navíc to, co je „relativně snadné“ pro experta, nemusí být snadné také pro běžného fotografa.
Když experta začátečník nadšeně vyzve, ať mu tu kalibraci kancelářského monitoru trochu popíše, dozví se, že to zase tak triviální není a že si stačí „pouze“ koupit kalibrační sondu, pak nějaký vhodný software a nakonec trochu zvládnout „určité“ postupy a metody. To se pak běžný fotograf většinou dosti vyděsí: Jaké postupy, co to je kalibrační sonda a kolik mě to vlastně všechno bude nakonec stát? A pak zjistí, že má za sedm tisíc levný kancelářský monitor, ale že si musí koupit třeba za dvacet tisíc další věci a jít na kurzy a naučit se nějaké základní postupy vhodné pro kalibraci jeho monitoru, atd., atd. Jinak to nejde.
V tu chvíli se tedy vracíme na začátek…
Přesně tak, vracíme se na začátek a onen běžný uživatel – fotograf se bude ptát, zda by nebylo pro něj snadnější, rovnou zauvažovat o koupi nějakého fotografického monitoru, který již nějaký kalibrační software má, ty postupy jsou často zautomatizované, a nemusí na žádné školení. Jen vše spustí, zmáčkne nějaké „tlačítko“ a ono se to vše „nějak“ udělá. A když se poté opět zeptá nějakého experta, zda by to nebylo pro něj jednodušší, expert mu opět prakticky okamžitě odpoví: jasně, že by to bylo pro Vás jednodušší, ale já jsem jen odpovídal na otázku, zda lze zkalibrovat i obyčejný kancelářský monitor, a to jde. Já jsem neodpovídal na otázku, zda je to cesta pro Vás – „běžného“ uživatele monitoru, zda to zvládnete, co všechno k tomu potřebujete a zda na to jste ochoten vyčlenit nějaké finanční prostředky a Váš čas. To je již docela jiná otázka!
Bez kalibrační sondy to nepůjde
Zcela obecná otázka: není dnes už možné nějak zkalibrovat monitor bez kalibrační sondy, tedy bez již zmíněného externího hardwaru?
Ne – není. Z principu platí, že pokud něco měříte, musíte mít vždy nějaký měřící přístroj a to je v tomto případě ta kalibrační sonda. Pokud si chcete ověřit obrazové parametry monitoru, tak vždy musíte mít tento nástroj a k němu příslušný kalibrační software. Ale je velký rozdíl, zda ten nástroj připojíte a spustíte jen nějakou utilitu v kalibračním programu (např. utilitu „Kalibrace“ přednastavených obrazových režimů), anebo jestli užijete externí software, který se vás bude ptát, jaký má být jas, jaká má být hodnota bílého bodu, hodnota koeficientu gama tónovací křivky, jaký má být gamut a kontrast kalibrovaného monitoru, atd., atd… Když nevíte, tak jste zase v koncích.
U monitorů od EIZO je proces kalibrace do značné míry zjednodušen a zautomatizován, takže spustíte kalibraci a všechny ty předdefinované režimy monitoru se automaticky zkontrolují (ověří) a případně hned také zkorigují. Pokud má tedy uživatel k dispozici a připojenou externí kalibrační sondu nebo si pořídí fotografický monitor s již zabudovanou kalibrační sondou.
Co z toho plyne pro fotografy, kteří o tom mnoho nevědí a chtějí fotografický monitor? Co mají zkoumat?
V první otázce máme jasno: potřebujete fotografický monitor, protože si chcete sám upravovat fotografická data. A nyní jsme u druhé často pokládané otázky kladené při výběru monitoru: Jak často bude fotografický monitor používán (rozuměj namáhán)?
Proč se na to ptáme? Protože na tom závisí, jak často budete ověřovat nastavení parametrů monitoru. Když budete pracovat 12 hodin denně, tak to může být i jednou za měsíc (tedy poměrně často)! Když budete ale pracovat v průměru 2 hodiny denně, tedy hlavně o víkendech ve svém volném čase, pak vám monitor vydrží třeba dva roky, aniž by bylo třeba ho kontrolovat a případně znovu korigovat tím, že jej budu rekalibrovat. A od toho se odvíjí, jaký monitor si pořídit. Když řeknete 12 hodin denně a budete ověřovat obrazové parametry jednou za měsíc, tak se asi spíše rozhodnete pro fotografický monitor s integrovanou kalibrační sondou, a vy pak můžete s výhodou využít plně automatický proces kontroly a korekce obrazových parametrů bez nutnosti jakékoliv vaší další přítomnosti a zásahu. Prostě kalibračnímu softwaru řeknete: jednou za měsíc zkontroluj a zkoriguj monitor.
Monitory pracují s integrovanou sondou
Ta sonda je tedy součástí monitoru?
Ano, je integrovaná v rámečku monitoru, z něj se vysune a sama zkontrolujte parametry monitoru. Pod tou sondou se objeví kalibrační obrazce, sonda změří bílý bod, gamut (barevný rozsah monitoru), a zjistí, jak moc se odchyluje od původně nastavených parametrů. Pokud se odchyluje, tak je hned zkoriguje. To je obrovská výhoda, používají to samozřejmě profesionální fotografové. Ti – na rozdíl od běžného uživatele – vědí, že musí občas monitor přeměřit a tím zkontrolovat. Ale nechtějí to dělat, protože nemají čas a tak volí monitor, který vše zkontroluje sám a za ně, třeba jednou za měsíc.
A u těch levnějších modelů je potřeba monitor překalibrovat třeba po těch dvou letech?
Ano. Z čehož vzniká další otázka: pokud upravuji málo a vše vydrží zhruba dva roky, nebylo by lepší každé dva roky někam zajet, aby mě to někde zkontrolovali, abych nemusel kupovat ten měřák, tedy sondu? A zase ta odpověď zní: no samozřejmě! Pokud máte výrobek, který tuhle službu nabízí. A to je další otázka k zamyšlení: vím, že si mám koupit fotografický displej. Ale jaký? Ono jich je již dnes také hodně. No například ten, kde je k němu nabízený servis s kalibrací monitoru. Kde vás nenechají jak se říká „ve štychu“ a neřeknou: jste fotograf, tak si to nějak zkalibrujete. My nabízíme kontrolu a případnou rekalibraci monitoru v našem sídle EIZO v pražském Karlíně, kde vše provádíme prakticky na počkání.
Pokud se nepletu, tohle je obecně rozdíl mezi dvěma klíčovými modely, tedy tím hodně oblíbeným amatérským CS2420 za cca 17 000 Kč a CG2420 za zhruba dvojnásobek?
Přesně tak – naše fotografické monitory se označují buď „CS“ nebo „CG“. Označení „CG“ jsou plně automatizované monitory, které potřebují k té automatizaci měřák, tedy mají integrovanou kalibrační sondu, která v pravidelných intervalech (definovaných uživatelem) – např. jednou měsíčně zkontroluje a případně hned také automaticky zkoriguje nastavené obrazové parametry monitoru.
Kalibrace z továrny vydrží i roky
Fotografové ale rádi používají i váš základní model, tedy zmíněnou CS2420, a ten tedy onu integrovanou sondu nemá a pro méně časté uživatele prostě dokáže dlouho udržet ono, s nadsázkou řečeno, kvalitní nastavení kalibrace z továrny. Je to tak, že?
Ano. Všichni výrobci monitorů, ať je to HP, Dell, BenQ, když o monitoru prohlásí, že je „fotografický“, tak to v zásadě znamená, že má nějaký kalibrační software na ověření jeho obrazových parametrů a že byl již v továrně zkalibrován. To je všude stejné. Ale velký rozdíl mezi monitory EIZO a konkurenčními fotografickými monitory je ten, že monitory EIZO uchovávají ve své interní paměti všechny hodnoty naměřené při jejich kalibraci a lze z nich snadno pak později automaticky vytvořit odpovídající ICC-profil, který si již nemusí jejich uživatelé vytvářet sami pomocí jejich vlastní kalibrační sondy. To ostatní výrobci nedělají. Přesto, že jejich monitory jsou již z továrny také předkalibrované, musí je jejich uživatelé po jejich vybalení z krabice znovu ještě jednou zkalibrovat pomocí vlastní kalibrační sondy, aby vytvořili ICC-profil pro fotografické editory.
Jinými slovy – pořídíte-li si fotografický monitor EIZO řady „CS“ (bez integrované kalibrační sondy) a budete-li jej využívat pouze jako amatér poměrně málo – např. průměrně 2 hod. denně nebo pouze o víkendech, pak jej nemusíte hned po vybalení z krabice kalibrovat jen proto, abyste si vytvořil ICC-kalibrační profily pro fotografické editory k jeho přednastaveným (továrním) obrazovým režimům. ICC-profily ke všem přednastaveným obrazovým režimům monitorů EIZO se vytvoří zcela automaticky na základě hodnot uložených do interní paměti monitoru při kalibraci monitoru v továrně výrobce. Postačí nainstalovat software Color Navigator 7 a zvolit si v menu monitoru příslušný přednastavený obrazový režim. Uživatel monitoru si tak může ušetřit čas strávený kalibrací monitoru a také určité finanční prostředky jinak vydané za pořízení kalibrační sondy.
A jak se to řeší u ostatních výrobců?
Jak jsem řekl: uživatel běžného fotografického monitoru si prakticky musí opatřit nějakou kalibrační sondu podporovanou výrobcem kalibračního softwaru, který k monitoru doporučuje jeho výrobce a monitor zkalibrovat, aby tak vytvořil jeho ICC-profil pro fotografické editory.
Další možností je stažení generického profilu monitoru z webu. Generický ovšem znamená, že nevznikl na základě měření obrazových parametrů vašeho konkrétního monitoru, ale jedná se o tzv. „průměrovaný“ profil vytvořený na základě měření obrazových parametrů určité série (řady) monitorů. To znamená, že zobrazení barev není tak přesné jako v případě profilů vygenerovaných na základě kalibrace příslušného monitoru.
Ale amatérům, kteří nemají k dispozici žádnou sondu, nic jiného nezbývá a často jim to tak stačí, protože amatér většinou nezkoumá nějaké drobné nuance a řekne, on je ten generický profil sice jen přibližný, ale hlavně, že mi ty barvy „nějak přibližně sedí“. A má svou pravdu. Ale stejně potřebuje mít ty znalosti a vědět, kde takový průměrovaný ICC-profil najde a musí ho umět hlavně také správně nastavit jako výchozí ICC-profil monitoru ve správě barev svého operačního systému. Když jste expert, není to pro vás zas takový problém. Když jste ale běžný uživatel, který často ani neví, co to je ICC profil monitoru, pak to již může být problém.
Jak se neztratit v tzv. profilech
Ze zkušenosti vím, že slovo „profil“ vyvolává v začátečnících jisté obavy a zmatení…
Ano, je to proto, že profilů, se kterými se fotograf setkává je celá řada a je třeba opět znát jejich vzájemné souvislosti. V případě monitorů se bavíme o tzv. ICC-profilu monitoru, který popisuje obrazové parametry monitoru při kalibraci, ale běžně se setkáváme také s ICC-profily fotoaparátů, tiskáren, skenerů a v případě fotografických editorů také s profilem pracovního barevného prostoru editoru. Strukturu dat ICC profilů navrhla organizace International Color Consortium (ICC), proto ta zkratka „ICC“-profil.
Spousta lidí v tom vidí něco magického, jsou z toho překvapení a mate je to. Ale zamotané to není: ve skutečnosti je ICC-profil pouze takový malý soubor, v němž jsou uloženy parametry monitoru změřené při jeho kalibraci: hodnota bílého bodu, barevný rozsah, průběh tonální křivky, atd, atd. Všechno tohle je tam uložené a tyhle informace dnes potřebují prakticky všechny nejpoužívanější fotografické editory, Photoshop, Lightroom, Capture One, atd., atd. k tomu, aby na monitoru správně zobrazily barevnou fotku připravenou dle určitého fotografického standardu (např. sRGB nebo Adobe RGB). Vše dnes jede přes profily. Abyste viděl dobře obrázek, tak se editor jednoduše optá, na jakém monitoru se ten obrázek zobrazuje. A naše monitory mu dokážou říct, že se jedná o monitory EIZO a jak jsou právě nastavené.
Pouze pro monitory EIZO pak dokonce též platí, že pokud jejich uživatel ručně změní (přepne) obrazový režim (např. přepne monitor z režimu sRGB do režimu Adobe RGB), pak program Color Navigator 7 zcela automaticky vygeneruje pro editor nový ICC-profil, který bude odpovídat aktuálně zvolenému obrazovému režimu. Editor se tak vždy hned dozví, jak je monitor právě nastaven a dle toho adekvátně (správně) zobrazí barvy příslušné fotografie. To nyní dokáže pouze EIZO. Když si koupíte monitor od ostatních výrobců, tak sice budete mít také z továrny nakalibrovaný monitor, ale editor o tom nebude vůbec vědět, dokud nebude mít k dispozici jeho ICC-profil, který se ovšem dozví až po opětovné rekalibraci monitoru nebo po ručním nastavení ICC-profilu ve správě barev operačního systému …
Proč vlastně ukládá naměřené obrazové parametry monitoru do své interní paměti pouze EIZO?
Proč to ostatní výrobci nedělají? Protože by to znamenalo předělat konstrukci monitoru, hardware, přidat na to paměť, změnit výrobní proces. A hlavně – bylo by to poměrně drahé, protože by to znamenalo prostě poměrně dokonale zkalibrovat každý jednotlivý vyrobený kus, což by trvalo dlouho nebo by bylo třeba pořídit poměrně velké množství poměrně drahých kalibračních sond a zkrátit tak čas pro kalibraci mnoha vyrobených kusů. Je totiž velký rozdíl, zda výrobce měří (ověřuje) u všech vyrobených monitorů např. jen hodnoty jasu a bílého bodu, nebo zda měří i jejich tonální křivku, barevný rozsah monitoru a případně další parametry nutné pro pozdější automatické vytvoření ICC-profilu monitoru.
Každý monitor je trochu jiný
Vy tedy opravdu individuálně měříte každý vyrobený fotografický monitor?
Ano, měříme každý. Nikdy se vám totiž nepodaří vyrobit dva monitory úplně stejně. Vždy budou malinko jiné. Proto je důkladně měříme a naměřené hodnoty zapisujeme do jejich interní paměti, aby bylo možné v případě potřeby vždy okamžitě vygenerovat jejich jedinečný ICC-profil.
Každý kus má trochu jiný profil? Jak je to možné?
Ano, každý kus má trochu jiný profil… Součástky mají nějakou toleranci. Obecně mívají součástky toleranci 5-10 %, u fotografickým monitorů pochopitelně menší. Ale i tak se to někde musí projevit. Jsou to samozřejmě nuance. Není to tak, že by u monitoru seděl běžný uživatel a řekl by: Teď jsem to jasně poznal, tady je rozdíl! Běžným okem jsou ty rozdíly těžko odhalitelné.
Tedy pro sebe si rekapituluji – abych to nepopletl: ty dražší modely mají sondu, a bez té se kalibrovat nedá. A ty levnější tedy vycházejí z tovární kalibrace. A důvěřujeme tomu, že to nějakou dobu, klidně až ty dva roky výdrží… Je to tak, že?
Ano – pochopil jste to správně. I fotografické monitory bez integrované kalibrační sondy vycházejí z tovární kalibrace, která se provede na špičkové úrovni. A vy důvěřujete tomu, že jsou vyrobeny z kvalitních součástek a tedy že jejich obrazové parametry se s časem mění velmi málo, takže pokud k tomu nebudete monitor ani příliš přetěžovat a budete jej používat např. jen ty dvě hodiny denně v průměru, tak po dobu dvou let vidíte své fotografie barevně poměrně přesně dle fotografických standardů, i to i bez jejich další kalibrace.
Otázka je, kde vezmu profil monitoru, když jsem ho nevyrobil já při jeho kalibraci. Odpověď: v interní paměti monitoru jsou data, která tam uložil nějaký robot, který monitor v továrně již před vámi nakalibroval a na jejichž základě pak lze vždy vygenerovat příslušný ICC-profil monitoru – např. pomocí programu Color Navigator 7, aniž by se k tomu musela použít nějaká kalibrační sonda.
Za ty dva roky se to to celé může pohnout o hodně?
Záleží to kus od kusu a jeho zátěži (počtu „najetých“ provozních hodin) . Jsou i monitory, které mají pět let, ale najeto mají málo, a tak se jejich obrazové parametry příliš nezměnily. Po pěti letech klidně zjistíme, že má mít 6500K a má 6000K, po pěti letech! Ten amatérský fotograf tady ani nebyl s monitorem na kontrole, protože by byl s monitorem nějak nespokojený. On jen slyšel, že by ho měl po určité době nechat překontrolovat. Tak mu řekneme, že jsme ho samozřejmě zkontrolovali a rekalibrovali, ale nic za to v takovém případě nechceme. Také obecně platí, že nejvíce se s přibývajícím časem mění hodnoty jasu bílého bodu. Ostatní parametry – jako např. průběh tonální křivky nebo barevný rozsah, se mění jen minimálně. Normálně stojí rekalibrace 1000 Kč, co je tedy výrazně levnější, než si koupit sondu, i kdybyste rekalibraci monitoru dělal několikrát za dobu životnosti monitoru.
Jak sladit monitor a vytištěnou fotku
Když se dostaneme k otázce tisku: budu mírně ambicióznější fotograf, budu mít tiskárnu za 10-20 tisíc, to jsou takové ty základní, ale už docela šikovné tiskárny, co bych měl mít za monitor? Klíčové tedy bude, že monitor si je schopen přes ICC profil tiskárny přesně pohlídat, co vyleze z tiskárny… Myslím si to dobře?
Ano, je to tak…A tím se dostáváme k problematice světla, protože intenzita a charakter světla dopadající na tiskovinu ovlivňuje výrazným způsobem barvy, které vnímáme jako pozorovatelé. (Na rozdíl od monitoru, kde dominantní rolI hraje intenzita a charakter světla emitovaného monitorem a okolní světlo ovlivňuje barvy reprodukované monitorem jen minimálně).
Když upravujete tiskovinu, tak abyste něco mohl upravit, musíte to nejdříve vidět stejně jako na monitoru. Něco vidím na papíře a nelíbí se mi třeba, že ta tvář je do zelena. A abych to mohl opravit, přesně tu samou tvář do zelena potřebuji vidět také na monitoru. Jakmile tohoto docílíme, můžeme použít funkce editoru, že řeknete: tu zelenou uberu. Změníme data a vše opět vytisknete. Proto je tak důležité sladit tiskový výstup s tím, co vidíte na monitoru. Protože než vše začnu ladit, musí to vypadat úplně stejně. Problém je, že tohoto „sladění“ tisku s monitorem není vždy úplně snadné dosáhnout.
A proto je důležitá při výběru monitoru další otázka, zda se bude používat i pro tisk?
Když ne a budete tak chtít monitor používat prakticky jen pro zobrazování a úpravu fotografických dat zobrazovaných dle určitých fotografických standardů, tak můžete vybírat z více různých fotografických modelů. Ale jakmile chcete tisknout, už máte problém s přesností „sladění“ monitoru s tiskem. I na běžném fotografickém monitoru se Vám to podaří „nějak sladit“, ale jen tím, že tak dlouho ladíte bílý bod monitoru ve stupních Kelvina, až se vám to „sladění“ přiblíží k sobě co nejvíce. Pokud ovšem i tak řeknete, že je to sice „blízko“, ale stále to není ono, tak se již dál s běžným monitorem nedostanete.
V takovém případě již musíte mít EIZO a to Vám nabízí v zásadě dvě cesty: pro profesionály, kteří disponují měřící sondou a pro běžné uživatele, kteří nemají k dispozici měřící sondu.
A jak se to tedy dělá? Přiznávám, jak znám fotografy, většinou je složité cesty moc nebaví…
Cesty jsou dvě. Ta snazší je pro ty, kteří si to nechtějí moc komplikovat a nemají k dispozici žádnou měřící sondu. Pro ně EIZO vyvinulo software, který je součástí kalibračního softwaru Color Navigator 7. A v této situaci ho užíváte k tomu, abyste vizuálně sladil jas a bílý bod monitoru s intenzitou a bílým bodem světla odraženého od bílého tiskového papíru. Příslušná utilita zobrazí takové barevné kolečko, ve kterém pouhým posuvem myši měníte bílý bod monitoru tak, aby se co nejvíce přiblížil “bílé”, kterou vnímáte vaším zrakem odrazem světla od bílého tiskového papíru. Podobným způsobem (pouhým tažením myši) lze pak doladit i jas monitoru tak, aby byl v rovnováze s odrazem světla od tiskového papíru. Pak se vám už nestane, že data máte barevně dobře nastavená, bílý bod vyvážený, na monitoru to vidíme krásně, ale v tisku se to nějak ztmavilo.
Ta složitější cesta je určena především profesionálům, kteří jsou vybaveni externí měřící kalibrační sondou, která ve spolupráci s programem Color Navigator 7 změří přesně intenzitu a bílý bod světla odraženého od tiskového papíru a dle těchto měření pak odpovídajícím způsobem nastaví jas a bílý bod monitoru. Čím je měření přesnější, tím je shoda monitoru s tiskem vyšší. Také v tomto případě však může profesionál shodu tisku s monitorem ještě jemně vizuálně doladit.
Tedy když fotku vytisknu, tak v různém světle uvidíme různé fotky?
Ano, proto se také úpravy dělají v DTP studiích v kalibrovaném světle 5000 Kelvinů. Pokud byste tam tohle pravidlo nedal, tak byste nic neupravil. To je stejné, jako když upravíte fotku na web, ale každý, kdo by se na to díval, by měl na svém monitoru trochu jinak nastavený bílý bod monitoru. Všichni by potom takovou fotku viděli trochu jinak. Musí tam prostě být jednotící hodnota – pokud by ji všichni chtěli vidět stejně. Pro prohlížení fotek na nějakém web-portále je tou jednotící hodnotou bílého bodu 6500K. Pro přípravu fotek pro tisk (v DTP studiu) je pak tou jednotící hodnotou obvykle 5000K, protože tiskoviny jsou obvykle prohlíženy pod kalibrovaným světlem 5000K.
Úskalí pro začátečníky: jak nastavit jas
Ještě jedna obecná otázka: počítače i monitory mají tlačítko „jas“, které má každý uživatel na různých hodnotách, což má dopad na to, jak fotky vidíme. Jak se vlastně tohle řeší u fotografických monitorů? Jas je také nějak zkalibrovaný?
Pro úpravu fotografií zobrazovaných pouze na monitoru by mělo ideálně platit, že jas (svítivost obrazové plochy) a tedy emise světla z obrazovky monitoru by měla být v rovnováze s intenzitou okolního světla dopadajícího na plochu obrazovky. Zde se dá pro zajištění „světelné rovnováhy“ použít lesklý bílý fotografický papír, na který necháme dopadat stejné světlo, jako na plochu obrazovky (tedy např. okolní světlo). Na obrazovce pak zobrazíme bílou plochu a snažíme se nastavit takovou úroveň jasu monitoru, aby oko vnímalo „bílou“ na monitoru stejně intenzivně, jako „bílou“ získanou odrazem světla od bílého fotografického papíru.
Pro úpravu fotografií zobrazovaných na monitoru a porovnávaných s jejich tiskovým výstupem by obdobně mělo platit, že jas je v rovnováze s intenzitou světla odraženého od tiskového papíru. I zde se dá pro zajištění „světelné rovnováhy“ použít prázdný bílý tiskový papír, na který necháme dopadat světlo, kterým nasvěcujeme tiskovinu.
A předpokládám, že profesionálové si to mohou nějak přesněji změřit, že?
Opět zde platí, že to „vyvážení“ lze dosáhnout: snadno a rychle pouze vizuálním porovnáním (už jsme si říkali) nebo profesionálně (a komplikovaněji) pomocí měřící sondy, která změří odraz světla od papíru a podle této naměřené hodnoty pak automaticky přizpůsobí jas (svítivost) obrazové plochy monitoru. Toto umožňují opět jen některé kalibrační programy, např. EIZO Color Navigator 7.
Takto nastavený jas lze pak prohlásit za „zkalibrovaný“ a tak nějak automaticky se předpokládá, že aby toto nastavení jasu monitoru (ať již vizuální nebo pomocí měřící sondy) mělo praktický smysl, tak je třeba zajistit konstantní světlo (to okolní a v případě „sladění s tiskem“ hlavně konstantní světlo, které osvětluje tisk). Proto na profesionálních monitorech určených pro zpracování fotografií nenajdete nikdy senzor pro automatickou regulaci jasu podle okolního světla. Před úpravami fotografií by si totiž každý fotograf měl nejprve zajistit konstantní světelné podmínky pro svou práci.
Proč monitor pohlcuje světlo
Co je ještě dobré vědět o fotografických monitorech?
Věcí, kterou málokdo ví, je otázka světla dopadajícího na monitor. To je další kritérium: Fotografický monitor má obvykle vysokou pohltivost okolního světla. Je úplně jedno, zda pracujete za denního světla nebo při zářivce, to nemá vůbec vliv na to, co vidíte na monitoru. Proč? Protože to světlo se od povrchu obrazovky fotografického monitoru prakticky neodráží… Ono se z 98 % pohltí. Co si uživatelé někdy neuvědomí: koupí si třeba iMac a říká si, Mac je přece na grafiku! Jo, je, ale ne s lesklou obrazovkou.
Jak to? Protože sonda pak po jejím přiložení na povrch obrazovky změřila něco úplně jiného, než jak tu fotku vidíte, když sondu dáte pryč a rozsvítíte si zářivku. Protože máte lesklou obrazovku a od ní se bude odrážet např. teplé světlo zářivky. Prostě lesklá obrazovka není vhodná pro kalibrace a úpravu fotek na monitorech.
Chcete říct, že iMac se vlastně nedá pořádně zkalibrovat?
Dá – ale zase musíte být expert. A opět platí: expert řekne: to přece není problém, mám spektrofotometr, který umí měřit i okolní světlo, vím, že musím být ve vzdálenosti 75 cm od obrazovky, to je předepsáno výrobcem, atp. Ale zase: obyčejný smrtelník bude naštvaný: koupil si iMaca, že to bude sedět, a bude to muset hrozně složitě nastavovat. A majitel se dozví: to sis neměl kupovat, když nejsi expert na kalibrace monitorů s lesklými obrazovkami!
Tedy shrnutí: pro obyčejného nepříliš náročného uživatele to vše znamená: ty si koupíš monitor, je zkalibrovaný a na tvoje nenáročné úpravy ti to prostě dva roky bude šlapat. A pak případně necháš zkalibrovat.
Ano, tak to je … Co je dobré říct: lidé se prostě stále učí a tak to má být..Já, když jsem začínal, jsem si myslel, že monitory ukazují více méně pořád stejně a poměrně dlouho, protože „stárnou“ pomalu, ale to obecně rozhodně neplatí. A neplatí to velmi dramaticky. Můžete koupit monitor, který se mění třeba každý měsíc, rozdíly jsou opravdu obrovské.
Stejně tak jsou dramatické rozdíly v barevných rozsazích. Může být třeba úplný začátečník, který se chce zabývat amatérskou fotografií, vůbec neví nic o barevných rozsazích, tak mu řeknete, že sRGB je takový základní rozsah, definovaný někdy v roce 1995. A že mu to prakticky asi bude stačit…
Anebo můžete cítit, že mluvíte s někým, kdo chce na svém monitoru vidět i více syté barvy, a dodáte k tomu: no ale sRGB je standard s poměrně malým barevným rozsahem a o dost menším, než nabízejí všechny ostatní mezi fotografy populární barevné RGB-standardy. Např. Adobe RGB, DCI-P3, ProPhoto RGB již mají mnohem větší barevný rozsah a dokážou zobrazit tedy i více syté barvy. A fotoaparáty dokáží třeba vyfotit i infrazáření, které já ani nevidím, fotoaparáty mají rozsah prostě obrovský. Proč to nevyužít?
A tak mu doporučíte „širokogamutový“ fotografický monitor – tj. takový, jehož barevný rozsah je větší, než jaký vymezuje standard sRGB.
Aby ovšem i monitor s větším barevným rozsahem, než sRGB dokázal správně zobrazit fotografie připravené dle standardu sRGB, je třeba znát jeho ICC-profil a ten pak také použít ve svém oblíbeném fotografickém editoru. To může být pro někoho, kdo bude pracovat se širokogamutovým monitorem bez automatizace těchto procesů někdy problém.
Každý monitor zobrazuje trochu jinak
S mírnou nadsázkou řečeno: každý displej na světě zobrazí fotku ve fotografickém editoru, který nezná ICC-profil monitoru, trošku jinak?
Ano, když používáte editor, který nepracuje s profilem monitoru, tak ji každý displej zobrazí trošku jinak. Bohužel může být nastavení ICC-profilu monitoru docela problém. Např. pokud nemám kalibrační sondu a bez ní mi můj monitor není schopen ICC-profil monitoru vygenerovat nebo když k monitoru (zobrazovači) není vůbec žádný kalibrační program ani generický profil od jeho výrobce – což je často případ notebooků. Kamarádům byste musel říct: všichni si ty svatební fotky, co jsem fotil v sobotu, prohlížejte na zkalibrovaném monitoru s vytvořeným ICC-profilem monitoru a prohlížejte si je ve Photoshopu, který má zapnutou správu barev a přečte si ICC-profil vašeho monitoru. Pak byste se hodně přiblížil a bylo by jedno, že barevné rozsahy různých zobrazovačů (monitorů nebo notebooků) jsou různé…
Prostě je dobré vědět, že jsou editory a prohlížeče, které si barevný rozsah zobrazovačů čtou a ty, které nečtou, protože předpokládají, že rozsah monitoru je prostě omezen jen standardem sRGB. No jo, ale naprostá většina fotografických monitorů má dnes již větší barevný rozsah, než sRGB (jsou širokogamutové) a proto je vždy dobré vědět, že ke správnému zobrazení barev potřebuje fotografický editor znát ICC-profil monitoru a že musím své fotografie zásadně zobrazovat pouze ve fotografických editorech, které pracují s ICC-profily monitorů (což je dnes již naštěstí většina fotografických editorů).
To zní pro začátečníky tedy trochu složitě …
Dobrá zpráva je, že se to zlepšuje a že se tomu rozsahu sRGB snaží výrobci kancelářských monitorů přiblížit. A tak pokud na internet dáte sRGB-fotku, určitě ji dobře uvidí mnohem více lidí než třeba před deseti lety. Protože se monitory blíží sRGB, proto je i dobré exportovat do sRGB, i třeba na web. Samozřejmě, trochu zkušenější fotografové tohle vědí. A ne proto, že to říkal soused Franta, ale protože většina kancelářských monitorů se svým barevným rozsahem sRBG standardu již blíží. A pokud si uživatel nestaví bílý bod na 6500K, tak fotku uvidí stejně, jak ji na web uložil fotograf.
Kdo je Antonín Charvát
Od roku 2012 a založení společnosti EIZO Europe GmbH o.s. působí jako vedoucí této organizační složky – odštěpného závodu v ČR ve funkci generálního ředitele pro ČR a SR odpovídajícího za rozvoj značky v regionu Česko a Slovensko.
Značku zde začala v roce 1993 zastupovat česká pobočka rakouské společnosti Hayward s.r.o. (později Avnet Applied Computing s.r.o.), kde nastoupil jako technik a produktový manager. Od roku 2000 pak ve firmě působil na pozici jejího ředitele a po jejím převzetí společností Avnet s.r.o. v roce 2006 jako spolujednatel a obchodní ředitel divize EIZO.
K pochopení funkce zobrazovačů a při rozvoji služeb a obchodu EIZO mu pomohlo také elektrotechnické vzdělání na ČVUT v Praze. Znalost němčiny a angličtiny mu pak daly možnost načerpat další znalosti a cenné zkušenost krátkými pobyty v zahraniční na různých pobočkách EIZO v Rakousku, Německu a v Japonsku.