Jak to zařídit, aby fotky z dovolené byly ještě lepší? Zásadní rada zní: bez menšího či většího aranžování scény to mnohdy nejde.
Pusťte si mé nové devítiminutové video – a uvěříte, že jinak se prostě nepovede skoro nic.
Zkušeného fotografa definuje mimo jiné schopnost odhadnout v reálném čase, zda vůbec má smysl vytahovat foťák a o něco se pokoušet. A běžný turistický výlet se tak snadno může změnit v chmurný sled poněkud apokalyptických výpočtů a úvah.
Všechny ty chmurné myšlenky na jinak hezké dovolené jsou na jedno téma: Dnes přes den toho moc nevyfotím, protože:
– to slunce je moc ostré a barvy budou vyšisované, obrázky ošklivé
– to deštivé počasí je na nic, protože vše je šedivé a kontrasty pořád velké
– ten soumrak je na nic, protože na nebi nejsou obláčky a bez nich to nejde
– ne, chlapíkovi opravdu nedám 5 euro za fotku opice
Samozřejmě, pokud máte vše ve vlastních rukách a focení je hlavním cílem výpravy, dobrá organizace dne mnohé vyřeší a fotky budou hezké. Ale problém (popravdě: překvapivě zásadní problém) nastává v obligátní situaci dovolených, kdy jaksi čas a prostor nemáte zcela pod kontrolou.
Ano, to jsou všechny ty výlety, kdy vcelku logicky významnou část dne trávíte kupováním zmrzlin dětem, obcházením památek v nefotogenickou dobu a proplétání se scénami, kde krom místních vždy do záběru vleze dalších 19 turistů…
A pak tedy přichází ke slovu onen fígl zcela zásadní, ač poněkud kontroverzní: že těm scénám prostě trochu pomůžete.
Od domorodce si koupíte jablko za 5 euro, a to by v tom byl čert, aby se nenechal vyfotit. Majitelku kavárny cvaknete prostě proto, že po pěti vypitých kafích a osm zmrzlinách je jí už zkrátka hloupé vás odmítnout. A rybář na břehu řeky patrně bude souhlasit, když s ním před tím strávíte deset minut pochvalným dialogem na téma “problematika lovu ryb v mezinárodním kontextu”.
Nechcete aranžovat? Dobrá, ale fotky pak nebudou
Proč to je trochu na hraně? Protože pro staromilské fotografy už do života a reality kolem nás zasahujeme trochu moc. V ideálním světě by se to dít nemělo: fotograf by měl být jen tichým pozorovatelem a dokumentátorem světa kolem.
I já sám mám z toho aranžování často smíšené pocity. Ona zásadní pravda je však nezlomná: Pokud to nebudete dělat, z obyčejné dovolené prostě hezké fotky nepřivezete. Tečka.
Nu a popravdě řečeno, možná vás to překvapí, ale tohle mírné upravování reality je mnohem (opravdu mnohem) běžnější, než novopečení fotografové tuší a než jsou zkušení fotografové ochotni přiznat… Protože, zopakujme, bez toho ty fotky prostě nevzniknou…
Aby to fungovalo, vyžaduje to ale dodržení jednoho zásadního pravidla: dopředu musíte tušit, jak ta fotka dopadne a zda má cenu investovat energii (případně finance)… Nemá smysl uplácet sebefotogeničtějšího domorodce, pokud ona jablka prodává na pozadí rušné a ošklivé ulice. Nemá smysl pít ona kafe v kavárně, pokud majitelka nemá oči nasvícené fantastickým světlem. Nemá smysl debatovat o rybách, pokud od první vteřiny netušíte, jak by mohl onen hezký záběr kompozičně vypadat…
Plus: je třeba umět zlomit figurantovu prkennost – tedy například být dostatečně drzý a onoho uplaceného domorodce požádat, kam se má dívat, nebo že má něco dělat rukama. Až to po pár desetiletích to dovedete k dokonalosti (jen žertuji, pár let bude stačit), vytvoříte si v hlavě třírozměrný model scény. A bude pak schopni onomu figurantovi říct, “posuňte se mi sem” a než tak učiní a opět zaujme pozici zcela prkennou, v pohybu a jisté emoci ho vyfotíte.
Pomáháme realitě: dívka a oči
Inspirací pro tento článek i ono video byla několikadenní dovolená v Marrákeši, jejímž cílem bylo potloukat se městem, jíst zmrzlinu, nikam nespěchat, případně najmout si zlenivěle auto a ostudně turisticky se nechat vyvézt do hor…
Inu, to prostě není cesta, z níž se z definice dá přivézt moc obrázků. Přesněji řečeno, pokud bych se opravdu extrémně nesnažil, nepřivezl bych skoro nic.
A jasně, bez mírného předělávání scén by to prostě nešlo… Doporučuji prozkoumat video z něj to zahlédnete opravdu rychle (je součástí mého nového online kurzu prozkoumat video, ale je volně přístupné, zdarma i bez přihlášení).
Příklad první: dáma v horách. Světlo bylo zcela nejhorší, co být mohlo – přes poledne se toho opravdu moc vyfotit nedá. Náš mozek touží po tom vidět oči, proto se nám málokdy líbí fotky, v nichž jsou oči zalité stíny.
Nu a samozřejmě, v této scéně mladé dámy z horské vesnice ty stíny opravdu vadí zásadně. Jediné, co dávalo šanci, bylo požádat ji, aby pohlédla nahoru – čímž pádem do očí trochu světla padlo. A protože se u toho zrovna smála, dost ji to totiž přišlo zábavné, celá fotka vypadá vlastně zajímavě, energicky. Jsem jsem v té rychlosti netrefil dobře kompozici a fotku jsem pak musel oříznout, což dělám málokdy a nerad.
Pomáháme realitě: muzikant v průchodu
Příklad druhý: muzikant ve městě. Tahle ukázka je možná zásadnější – ukazuje, jak málo stačí, aby se z fotky zcela blblé stala fotka vcelku slušná.
Těsně před odletem jsme se potulovali uličkami Marrákeše a zahlédli vcelku sympatického muzikanta – pokud jste tam byli (či kdekoliv jinde v turistických superměstech), tušíte, o čem mluvím. Mám kejklíře a muzikanty rád, ale v hlavních zónách je fotit opravdu nemá smysl. Ale tento byl v uličce tiché a klidné, navíc hrál hezky, tak jsme mu hodili pár drobných. A cvakli si ho – s vědomím, že na jeho stanovišti u zdi to prostě nemá moc smysl, že fotka bude plonková…
Což je, viz výše, onen základní princip: zkušený fotograf prostě ví, že chlapík opírající se o zeď ve více méně poledním slunci nemá šanci na hezkou fotku, slušnou ano, hezkou ne.
Ale pak jsem si všiml, že za ním je takový průchod, kde se dalo čekat světlo mnohem lepší… Tedy jsem udělal ono rozhodnutí: dal jsem mu pár drobných navíc a poprosil ho, aby se přesunul do průchodu…
Proměna to byla zcela magická, světlo skvělé, pozadí zajímavé. Zkrátka, fotky z toho pár metrů vzdáleného místa vypadají o 1000 % lépe (bez nadsázky). To celé trvalo možná minutu, na víc mi těch pár mincí nestačilo. Ale fotky vznikly, sláva!
Je to za hranou, není to za hranou? To už ponechávám na vás. Ale opět platí ona železná logika: pokud bych chlapíka nepostavil jinam, fotka by prostě nevznikla. Tečka…
Tedy doufám, že od dnešního dne nebudete na svět úchvatných fotek z cest hledět jinak – a nebudete za nimi slyšet cinkání mincí…
Jsme vdecka za tvuj clanek. Velmi me rmoutilo ze spousta mist vypada na fotkach dokonale a kdyz tam clovek prijede ma pocit ze to jetak obycejne. Tvuj clanek vysvetlil jak moc je dulezite svetlo a doba foceni a jak moc dokaze z obycejneho mista vykouzlit instagramove nebo katalogove fotky. Diky
P.S. Jiste slovo obycejne misto je nutno brat s rezervou.
Nekdo tu kritizoval foceni za penize. Hm, respektovat soukromi jinych je zaklad a vyfotit nekoho proti jeho vuli nebo na tajnacku bych povazovala za zneuzivani prava jinych lidi na soukromi. A u nas i GDPR, Kritici by take asi nechteji aby nekdo zdarma a bez dovoleni vyuzil jejich byt kdyz nejsou doma. Pak by se ohaneli svymi pravy. Takze ja placeni domorodcum schvaluji. Modelkam se take plati za fotografovani. Kfo chce vse zdarma, at si tam aranzuje sebe.
„… a tady jsem ji poprosil, ať se podívá někam nahoru…A tím se jí oči trochu “otevřely”… Není to sice fotka úchvatná, ale pořád výrazně lepší než ta se stíny…“
No, hlavně jste jí otočil o 90 stupňů a je lépe nasvícená.
Focení lidí je vždycky problém, vyfotíte někoho blízkého nebo rodinu či známého, co překecáte, ale co cizího člověka, kterého neznáte, budete mu platit a dělat z něj žebráka nebo podporovat platící focení a umělý job, kde se bude nepřirozeně na fotce pak křenit nebo to cvaknete tajně od boku a nikdo se nic nedozví? Je to opravdu náročné téma. Ale je fakt, že fotky bez lidí nebo jen lidí v záběru z dálky nemají tu hloubku a ten příběh a opravdovost tolik. Doma se s někým šikovným domluví na bázi PFP, TPFP bázi, ale v cizině to takhle moc nejde, takže je to spíše o štěstí.
Fotka je to moc pěkná, ale platit za ni? V Maroku, zvlášť v Marrakéši je to už asi jedno, ale podobný přístup dle mého názoru kazí domorodce v méně navštěvovaných chudších částech světa. Pár drobnými to začíná, neustálým agresivním nejen dětským pokřikováním „money, mzungu“ či podobnou reakcí na bělocha to končí.
Pak už to není dle mého názoru ani o tom, zda jsme nebo nejsme schopni udělat pěknou fotku, ale zda nám podobné chování nezkazí celou dovolenou..
Honzo, zdravím a souhlasím… Já za fotky zásadně neplatím, spíš kvůli pocitu, ale i k tomu, co zmiňujete (byť se bojím, že s tím už toho asi moc neuděláme, zrovna v tom Maroku mě to focení za peníze strašně lezlo na nervy…)
Co říkám, je, že: 1. v podobných situacích se neobejdeme bez nějakého mírného aranžování (nearanžovat = nemít skoro fotky). 2. aranžování často nejde bez peněz. Když si koupím koření, babka mě nechá si ji vyfotit. Když se dám do řeči s majitelem lodi, koupím si kafe, proberu život, pak mě nechá si ho vyfotit. Pokud mi je nějaký neotravný muzikant sympatický, dám mu pár korun a pak ho cvaknu. Tedy je to placení a není to placení… Jak tam píšu, je to na hraně, to se ví… Ale ta volba mít či nemít fotky je často krutá… Zdravím, JR
Zdravím Vás, Jene. Skvělé praktické pokračování předchozího článku „10 rad: co fotit a jak nefotit nesmysly“. Nemám problém s nějakou aranží, pokud je účelná a pokud nemění „vnitřní pravdu“ o daném člověku a místě. S gustem jsem si vychutnal Vaši práci s modely. Asi nejvíc mi imponuje, že během pár chvil dokážete navázat spojení dostatečné na to, aby se (po)otevřeli a nebyli jenom „figuranty“.
Vtipné aj povzbudivé…