Jakou zrcadlovku pořídit na focení sportu ve sportovních halách?

Nějaku dobu sport v hale fotím, tak možná nějaká osobní zkušenost:
aspoň „papírovně“ můžu srovnat zmíněný NEX 5N se svým D300s – z dpreview.com vyplývá, že na tom jsou s šumem přibližně stejně.

Takže co nejsvětelnější objektivy, aby se nemuselo používat vysoké ISO, ohnisko záleží na vás. Nebál bych se použít až to 3200. Nikdy to nebude tolik bez šumu jako třeba ISO200 nebo ISO3200 z D4, ale šikovným postprocesem se dá i z ISO3200 dostat poměrně koukatlené dílo. (např. http://sokolbrno1.rajce.idnes.cz/Prebor_Jihomoravskeho_kraje_15._11._2015/#DSC_6436.jpg )

750D bych uvažoval pokud je problém s ostřením, nebo dostupností objektivů. Podle mě z 750D míň šumu jak z NEX 5N nedostanete.

Na přání jsem ochoten rozvést to AF a proč na sport fázové.

Váš problém řešitelný je, ale zapomeňte na to, že bude stačit Canon 760D . Já sám při focení koncertů při umělém světle fotím s FF strojem na ISO3200 a s objektivem s f2.8 mám štěstí na časy kolem 1/160 . Spíše níž. Náš jeden z nejlepších sportovních sportovních fotografů Martin Kozak jde na sport do haly s výbavou, jejíž cena je někde kolem půl miliónu Kč. A je to samozřejmě dáno především objektivy, které mají f2.8 a spíše níž – třeba takový Canon 200 f1.8, který se po bazarech se štěstím prodává kolem 70k Kč. Koupě A6000 velmi pomůžete v jiných věcech, ale rozhodně ne v nižším šumu.

• Odpověď byla upravena před 8 roky a 9 měsíci uživatelem Jan Rybář.

Chtěl bych vám pánové poděkovat za vaše diskusní příspěvky.Můj Sony NEX 5N nemá hledáček,tak jsem si myslel, že pořízením zrcadlovky s hledáčkem by se fotky mohly o něco zlepšit i za použití světelnejsich objektivů. Pane MzM,psal jste mi,že jste ochoten rozvést AF na sport, a to fázově.Děkuji, Thomka

Ostření.
Vezmu jednoduchý příklad černého čtverečku na bílém pozadí (papíře). Jak má vypadat ostrý černý čtvereček na bílém pozadí je jasné. Pokud není obraz ostrý, přechod mezi bílou a černou plochou se nemění „skokem“, ale postupně. Tento jednoduchý příklad se dá ještě zjednodušit, když se při sledování přechodu pohybuju pouze po jedné úsečce, kde jeden bod bude někde v bílé části a druhý bod někde v černé části. Při pohybu po úsečce pak můžu pro jednotlivé body říct, jakou mají barvu. Pokud budu ještě zjednodušovat můžu u jednotlivých bodů uvažovat pouze intenzitu (tedy vnímat černobíle). Pokud na danou situaci pohlédnu jako hloupý (ale rychlý) stroj vnímám řadu bodů na úsečce a vím, že zaostřeno bude, pokud při „posouvání se po úsečce“ dojde ke změně intenzity na co nejkratším úseku. Takže algoritmus je relativně jednoduchý. Teď přichází potíže praxe.

Prakticky musí napřed foťák (většinou s dopomocí fotografa) najít takový přechod a podle něj zaostřit. Přejdeme potíže s tím, jak určit, co je hrana a zkusíme případ, kdy foťák hranu má a snaží se podle ní zaostřit. Tady se můžeme ubírat dvěma směry a to už zmíněné kontrastní a fázové ostření.

Začnu relativně jednodušším ostřením kontrastním. Tady si přístroj vybere výše zmíněnou úsečku, posunuje ostřením a sleduje, co se děje. Vždy zaznamená pomyslnou délku přehodu (hrany) a posune ostření o nějaký krok. Provede další záznam, vyhodnotí jestli se délka hrany zmenšila nebo zvětšila. Pokud se délka přechodu zvětšila, rozostřuje se a je potřeba ostřit na opačnou stranu. Pokud se délka zmenšuje posunuje se dál stejným směrem. Jakmile se mu délka přechodu opět zvětší zapamatuje si, která ohnisková vzdálenost byla nejzaostřenější a začne se vracet – tohle kontrastní ostření dělá vždy. Kolem správného ostření může i oscilovat a měnit velikost změny zaostření, případně pokud je „hrana“ špatná může lovit zaostření na více pokusů – a nemusí uspět. Je to tedy série měření a úprav zaostření.

Úplně stejně se chová člověk, pokud ostří ručně. Dívá se do hledáčku na matnici (foťák je seřízený, takže pokd vidím na matnici ostrý obraz, na senzoru bude taky ostrý) otočí ostřením a pokud je obraz méně ostrý začne točit na druou stranu dokud se obraz nejeví ostrý. Pokud to přežene, vrátí se a vrtí ostřením tak dlouho, dokud se mu obraz nejeví jako ostrý (nebo aspoň část, kterou požaduje).

Takové ostření vyžaduje cvik i dobré oko a tak, aby bylo ostření jednodušší, vymysleli lidi pomůcky, jak to člověku usnadnit. Jedním z hojně používaných je matnice s klínem, která je vyrobená tak, že zaostřený obraz je vidět jako zaostřený obraz, zatímco rozostřený obraz je v místě onoho klínu vidět jakoby rozseknutý. Při ostření se pak tento rozeknutý obraz při postupném doostřování spojí. Hojně se této metody používalo u filmových zrcadlovek. Matnice s různými druhy klínů se dají dodat i na dnešní digitální zrcadlovky. Vyrábí je např http://www.katzeyeoptics.com/, ale dají se sehnat i levnější a funkční (sám jednu na D300 vlastním).

Podobného principu rozdělení obrazu do dvou a vyhodnocováním rozdělených obrazů používá fázové ostření. Moc hezky je princip vidět na interaktivním znázornění na http://graphics.stanford.edu/courses/cs178/applets/autofocusPD.html . Stále se jedná o sledování vybrané úsečky z obrázku, kde jeden konec je na jedné straně hrany a druhý na druhé, ale obraz je opticky ještě rozdělen na dva. Pokud se najde taková hrana, provede se záznam dvou průběhů na úsečce.
Výhodou tohoto principu je, už při prvním vyhodnocení víme kam je potřeba změnit zaostření, tedy jestli je v dané chvíli zaostřeno před nebo za focený objekt. Navíc, pokud znám mechanické rozměry a vlastnosti soustavy, což většinou znám, vím o kolik mám zaostření změnit a mohu tedy zaostřit jedním krokem. Tedy vyhodnotím vzdálenost mezi hranami (viz web z ukázkou principu) a ze znalosti ohniskové vzdálenosti vím kam přesně mám nastavit zaostření.* Po tomto nastavení se mohou provádět ještě nějaké drobné korekce.

V režimu kontinuálního ostření se tento proces provádí opakovaně a udržuje tak focený objkekt zaostřený. Z principu taky vyplývá, že tento systém je schopen určit, kde sledovaný předmět bude v budoucnu (při rovnoměrném pohybu) a zaostřit soustavu tam, kde bude předmět v momentě otevření závěrky – odklopení zrcátka nějaký čas zabere a mohlo by se stát, že objekt se zatím pohne mimo zaostřenou rovinu.

Z popsaného je snad pochopitelné, proč je na sport lepší fázové ostření.

Další výhody/nevýhody si buď najděte na netu nebo na vyžádání zase něco vypotím.
Děkuji za pozornost a gratuluji všem, kteří dočetli až sem. 🙂

—
* odtud taky plynou různé problémy s nepřesným zaostřením, zejména pokud spojím tělo a objektiv jiné firmy