Odlehlý kout východní Barmy ukrývá fascinující vesnice horských kmenů, jejichž životy nadále řídí víra v prolínání světa živých, mrtvých a duchů domů, hor i řek. Vzal jsem foťák a pokusil se do toho světa nahlédnout.
Dvě hodiny před západem slunce šaman rozhodl, že je potřeba obětovat ještě jedno prase. Přivlekli ho ze stínu hustého lesa, bránilo se zuřivě a zalehnout ho museli tři vesničané.
Když se zasmušilý šaman přiblížil, prase se náhle zklidnilo, přestalo se bránit, přestalo kvičet. Rychlým pohybem mu prořízl krk dýkou a krev vystříkla do rozpálené hlíny. Rypák mu zasypali rýží a tělo nasměrovali od dřevěného domku směrem k horám. Stejným směrem šamani vyskládali pár listů kapradiny a hrst mušlí.
Jen tak, říkají, najde duše mrtvé dvouleté dívky cestu ke svým předkům. Její tělo již tři dny leží na dřevěné podlaze, zabaleno do ručně tkané látky v rohu dřevěného domu. Dnes v noci ji pohřbí a vrátí zemi.
Pohřeb ve vesnici Loi Akha v hlubině hor východní Barmy má svá dávná neměnná pravidla – stejně jako vše, co se týká živých. Pro pokorné návštěvníky nabízí fascinující ponor do dávných světů lidí jednoho z nejodlehlejších a nejzapadlejších koutů Asie.
Ponor do míst, kde – řečeno s mírnou nadsázkou – v každém údolí sídlí trochu jiný národ nebo kmen a kde navzdory snahy křesťanských misionářů i buddhistických mnichů zůstávají odlehlé vesnice věrny animismu, víře ve svět duchů a duší.
Zlatý trojúhelník, soukromé armády a zóna nikoho
“Nejdřív pojedeme k Akhům, protože já jsem Akha,” říká kategoricky Kyaw Sein (čti: čó sein), můj průvodce. Cizinci jeho jméno často komolí, a tak si říká Mr. Eric. Patří k hrstce průvodců, kteří mohou doprovodit cizince do horských vesnic, a navíc je zkušený řidič motorky, která dokáže zvládnout i úzké a promoklé stezky vysoko v kopcích.
“Po cestě koupíme k obědu slepici, příbuzní budou mít radost,” plánuje a tváří se spokojeně.
Jsme v jednom z nejzapadlejších koutů Barmy (či nověji Myanmaru, chcete-li), tedy i celé Asie, na jihu oblasti zvané Šanský stát, ve městě Keng Tung. Pár hodin autem na jih je thajská hranice, podél níž se táhne srdce Zlatého trojúhelníku, jednoho z nejdůležitějších drogových rájů planety.
Čína i Laos jsou od nás také, co by kamenem dohodil. A na západě se rozkládá nekonečný pás zelených kopců Šanského státu – nad velkými částmi z nich nemá vláda žádnou kontrolu a ovládá je pro cizince neuchopitelný a nepopsatelný mix soukromých drogových armád a povstaleckých vojenských skupin.
Což zní divoce, a je pravda, že podobných koutů už na světě moc nezůstalo. Ale na městečku Keng Tungu nic divokého není – je to svobodomyslné a v čase zcela ztracené městečko přízemních domků, přecpaných úzkých ulic, v nichž všichni prodávají všechno všem, a trhu, na nějž každé ráno z okolních hor míří pestrobarevné zástupy horalů bezpočtu národností s barev oděvů.
Zde na trhu začala naše cesta, byť pro mě poněkud nepoeticky. “Přivezeme dárky,” řekl Erik a začal na moped nakládat pytlíky s bílými krystaly glutamanu sodného. “To mají lidé v horách hrozně rádi,” vysvětluje a já trochu trpím.
Totiž: miluji asijské jídlo, nejsem hypochondr, ale přece jen existuje jedna věc, na níž jsem alergický: právě onen glutaman sodný, po němž se začnu potit a občas si i osypu. Představa, že budu horalům rozdávat bílý prášek mi proto přišla trochu podivná. Ale, pravil Erik, tak to prostě je, vesničané budou nadšeni a výprava bude úspěšná… Tedy jsme ho pár kilo koupili.
Po další dny se Erik více méně marně snažil místním vysvětlit, že ten divný cizinec prostě nemá rád tohle oblíbené kořenidlo. Vysloužil jsem si za to mnoho kradmých a překvapených pohledů…
Až donedávna byl tenhle kout Barmy pro cizince uzavřený, a i nyní sem nesmějí přijet po zemi (silnice do zbytku země vede povstaleckým územím), letadlo je poměrně drahé, ale jiné cesty není. Samozřejmě, i sem už turisté míří – za pět dní, po něž jsme s Erikem putovali po horských vesnicích, jsem jich zahlédl šest.
Je to hodně, je to málo? Pravda je, že některé z vesnic v těsné blízkosti Keng Tungu už turistům rychle přivykají a pořídit fotku bez uctivého odmítnutí nákupu dřevěných korálků nemusí být jednoduché.
Ale Erik splnil to, co slíbil – vzal mě do “svých” vesnic, v nichž je turista stále tak trochu zvláštní zjevem. A kde svět běží podle svébytných a vlastně nepopsatelných pravidel.
Akhové a život za ochrannou bránou
Horské vesnice národa Akhů chrání dřevěné vstupní brány obložené dřevěnými zbraněmi, symbolicky oddělují okolní svět duchů a vesnici, tedy svět lidí. “Uchrání nás to před duchy, kteří by chtěli škodit,” říká Erik u brány vesnice Naun Lien, kam jsme dorazili po putování rozbahněnými stezkami krajinou zelených hor a roztroušených dřevěných domků.
Sem, na plochý vrcholek kopce obehnaného horami, před desítkami let doputovali předkové Erikovy ženy a založili vesnici. A možná to bylo dřív, nikdo si to moc nepamatuje a nikdo nad tím moc nebádá.
Jisté je, že vesnice Akhů vypadaly před sto lety navlas stejně: podlouhlé dřevěné patrové budovy rozdělené na mužské a ženské části, otevřené spodní patro, kde se v noci choulí dobytek, anebo tam ženy přes den tkají látky. Z otevřených ohnišť stoupá dým, který se pak mísí s mlhou po nedávném lijáku.
Samozřejmě, před sto lety by nebyla část střech plechová, nebylo by tu pár motorek ani levné solární panely, které ve vymontovaných autobateriích střádají trochu energie pro mihotavé žárovky. A ano, případně i pro laciné mobilní telefony, s nimiž se ráda ukazuje místní mládež. Protože být náctiletý znamená i zde, že bez mobilního telefonu to nejde…
Ale jinak vše muselo vypadat stejně před desítkami let a vlastně nejspíš i před pěti sty roky, nic moc se vlastně asi změnit nemohlo…
Víra v duchy stále řídí život horalů
Po udusané návsi se honí kluci, ženy tkají nebo vaří a muži míří s dobytkem kamsi dolů do údolí, kde jsou rozeseta rýžová políčka. Hlavy žen, mladých i starších, jsou pokryty nepřehlédnutelnou “čepicí” z korálků, rolniček a starých mincí. Pokrývka hlavy má být krásná, to se ví, ale také musí chránit před zlými duchy.
Akhové jsou jen jedním z bezpočtu národů a kmenů Šanského státu – vědci odhadují, že celkem jich jsou stovky tisíc, a to nejen v Barmě, ale také v nedalekém Thajsku, Laosu i Číně, odkud podle obecně přijímané teorie původně pocházejí. Část z nich přijala křesťanství (jako například Erik), jiní jsou buddhisté. Animismus, tedy víra v duchy, je však stále ústředním motivem jejich životů.
“Tradice jsou tu hodně silné, vše musí mít pevný řád,” říká Erik. Jsou to přitom tradice někdy hodně drsné. Jedním z nejhorších znamení je, pokud se nějaké ženě narodí dvojčata: rodiny je v minulosti bez milosti zabíjela – tak velela tradice a vůle duchů.
Zda se zabíjení dvojčat děje i nyní? Erich chvíli váhá s odpovědí. “Vláda to zakázala, to už je minulost,” říká nepříliš přesvědčivě. S větším gustem potvrzuje další pozoruhodnost: relativně běžné tu je mnohoženství. “Pár takových rodin bychom tu našli,” přitakává, když vyrážíme po vesnici pátrat po koupitelné slepici k obědu.
Ženy v cinkajících čepicích tedy rozhodně ušlápnutě nevypadají – spíše naopak. A u rodinných ohnišť, na nichž se připravuje jídlo, jsem v roli kuchařů zahlédl muže podobně často jako ženy…
Mimochodem, jídlo je zde fascinující, čerstvé, jednoduché, dokonalé. Recepty jsou obvykle velmi jednoduché. Zde jsem zaznamenal postup přípravy fantastického pokrmu ze sousední vesnice národa Lahu Nut. Vezme se čerstvé vepřové maso, osmahne se na pánvi a smíchá se s jemně nasekanou bylinou, co roste vpravo dole u potoka ve vesnici Way Pou a nejspíš nemá anglický název. Zkusíte?
Podivuhodný svět z horských kmenů
Další den, další vesnice Loi Akha – hledáme šamana, toho, který jediný umí mluvit s duchy. Sedí na kraji u dřevěného domu na hraně srázu, z nějž se otevírá pohled na okolní hory.
Šamani jsou tu nyní tři – a střídají se v předzpívávání monotónních melodií. Před třemi dny v domě zemřela dvouletá dívka, její tělo nyní leží v rohu místnosti a čeká na pohřeb. Zaříkávání šamanů jí ukazuje cestu a domlouvá s duchy, aby ji přijali. Tak to musí být při každém pohřbu – když zemře někdo dospělý, na dřevěné podlaze ve svém domě ho rodina nechává po třicet dní, teprve pak se může vydat na cestu.
Co říkají šamani? O co žádají svět mrtvých? ptám se. Lidé krčí rameny – běžní smrtelníci šamanům nerozumějí, to jen oni mohou rozmlouvat s jinými světy.
“Mluví s duchy, to je jediné, co víme,” říká Erich stejně přirozeně, jako mi před hodinou ohlásil, že se kvůli ceně slepice k obědu musel trochu pohádat s její původní majitelkou. Slepici převážili, opravdu byla docela těžká (váha osmi sklenic na vodu), a bylo tedy nutné trochu připlatit. “Duchy není možné vidět, ale žijí tu s námi od počátku věků,” dodává.
Po různých koutech světa se potloukám skoro tři desetiletí, ale podobná místa jsem zažil jen jednou: v horách Afghánistánu na počátku 90. let. Jen tam šlo to, co zde: ponořit se do neuchopitelného, ale přesto svébytně harmonického světa, kde životy lidí i dnes běží v podobných kolejích stovky, a možná tisíce let…
Anebo řečeno jinak: málokde na světě jde zahlédnout něco tak autentického, fascinujícího a dech beroucí… A je to dáno nejen magií barev, přírody a táhlých zpěvů šamanů, to by byl jen povrchní pohled. To nejnapínavější se odehrává pod povrchem a ani do fotek se nedá nijak zaznamenat: tenhle ztracený svět prostě působí harmonicky, klidně a vlastně i optimisticky…
Není to svět bídy – tu je možné zahlédnout jinde, třeba v přístavech velkých měst Barmy, kde si děti hrají mezi tunami odpadků a šestnáctileté dívky překládají z náklaďáků do lodí těžké pytle s rýží.
Není to ani svět chudoby, protože tu nikdo nemá hlad, vše působí až harmonickým dojmem systému, kde vše funguje. Tyhle vesnice se zkrátka vymykají jednoduchému popisu pomocí západních pojmů á la bohatství / chudoba, dostatek / nedostatek.
Na každý pád jsem tu znovu zahlédl, co v horách zmíněného Afghánistánu před dvaceti lety: obrovské dávky toho, po čem lidé na Západě touží mnohdy marně: schopnosti být spokojený jen proto, že není důvod být smutný. Zkrátka, ač to může znít jako laciné a povrchní zjednodušení, klid a mír těchto vesnic se prostě nedá přehlédnout. A dávka smíchu, úsměvů i spokojeného povyku dětí je nakažlivá.
Ale tenhle křehkých svět může rychle mizet. Poblíž trojice šamanů právě zaparkovalo naleštěné žluté auto, místní dívka z hor se odstěhovala do města Keng Tung, má peníze a na terase dřevěného domku nyní houfům nadšených dětí ukazuje něco na displeji mobilního telefonu.
“Až tihle šamani zemřou, jejich magie zmizí s nimi, v naší vesnici to už nikdo umět nebude,” tlumočí mi Erik slova mladíka sledujícího z terasy domu mrtvé dívky melodické zaříkávání.
A proč? ptám se. Proč se nesnaží předat věci dál?
Mladík krčí rameny – tak to prostě je. Ale pokud to má být jinak, pokud šamani mají existovat i dál, nějak se to stane, okolní svět duchů a hor to nějak zařídí. Vše má přece svůj řád, na nějž jsou lidé krátcí, stačí vše nechat osudu.
Slunce se sklání k obzoru, někdy v příštích pár hodinách šaman rozhodne, že nastal vhodný čas a duše mrtvé najde cestu ke svým předkům. A vesnice se vydá pohřbít ji kamsi do hlubin lesa, kde jí bude dobře.
Poznámka: Až na několik výjimek jsou fotky na této stránce (včetně všech portrétů) neupravené, tedy přesně v takové podobě, v jaké vylezly v .jpg z mého foťáku… Pokud vás zajímají mé další fotografie z Barmy, najdete je zde: Galerie fotografií z Barmy.
Horské kmeny – galerie
Fotky jsou opravdu krásné a zdá se, že ten FujiFilm opravdu fotí hezky.
dobrý den, prozradíte jaký fotoaparát a objektivy jste měl s sebou na cestách?
Zdravím, jasně, fotil jsem s Fujifilmem X-E3, https://www.fotoguru.cz/fujifilm-x-e3/ plus 3 pevné objektivy, z 95 % jen dva: 18/2 a 50/2 (tedy cca 28tka a 80tka…)… JR
Honzo, byla jsem u Vás na fotokurzu, děkuji za reportáž, jsou to úžasné fotky jako z jiného světa, tajil se mi dech a klaním se před Vaším umem a odvahou cestovat do takových koutů světa a díky za to, že jsme mohli nahlédnout!
Krasne zabery a zaujimavy obsah, svet tak strasne odlisny od toho nasho!
Je to úžasné. Líbila by se mi z toho výstava nebo promítání.
Úžasný! ty fotky jsou dechberoucí, stejně tak vyprávění… nemuzu uverit, ze ty fotky nejsou upravene. To je prostě mazec! 🙂
Začal jsem číst a prohlížet, pak přisedla manželka a četli jsme a prohlíželi…
Ty portréty jsou fantastický!
Krásná a zajímavá reportáž, úžasné fotky. Moc se vám to povedlo a nám jste přiblížil zase kousek zemičky v Asii.
Děkuji
Vaše fotky mi pokaždé udělají dobře jako pořádný čaj s rumem v mrazivém dni. Tyhle barmské zase mají grády. Já ty Vaše zdánlivě letmé portréty čtu už asi potřetí. Asi mě napadlo klišé, ale co nadělám: ti lidé sice vytvářejí svou domovskou krajinu daleko mimo náš okruh, ale příběhy v jejich tvářích jsou univerzální. A osobní. Takže jsem nakonec začal myslet na svou babičku z venkova z Vysočiny. Děkuji Vám velice!
krasa supr dik pavel
tady je svět ještě v pořádku, krásné čtení!
Neskutečná pokora a krásní lidé.Dobrá práce .Zdemde
Opravdu krasne fotky
Prikladam jdnu svoji
DSC_3003.jpg
Přenesla jsem se o 6 let zpět, kdy jsem Barmu navštívila podruhé a stále zůstává v mém srdci. Děkuji za tuto reportáž a nádherné snímky .
BTW uvidíme se v sobotu na Vašem kurzu a už se moc těším
Milena W.
Perfektní, jiné, nádherné…
S nadšením jsem chtěl prolétnout fotografie,
ale u většiny jsem zůstal nějakou chvíli, tak na mne zapůsobily…
díky
Vladimír