Focení má mnoho jasných a přímočarých pouček. Ale pak existují pravidla, nad nimiž začátečníci zmateně kroutí hlavou. Nebo rovnou mají pocit, že si z nich někdo dělá legraci. Pojďme pár z nich prozkoumat. Ale pozor, opravdu se vysvětlují blbě.
Už více než jedenáct let organizuji kurzy focení a celou tu dobu se dost zapotím u stále se opakujících klíčových pouček – a je jedno, zda jde o kurzy s „pořádnými foťáky“ nebo pro mobilní telefony a hlavně iPhony. Je prostě pár věcí, které znějí na první poslech trochu divně, ale jsou zkrátka tak důležité, že to bez nich nejde.
Zde je tedy můj krátký seznam.
1. Fotka by měla něco znamenat a být „popsatelná“
Dobré fotky, které dokáží zmagnetizovat diváky, v sobě mají jedno nenápadné a nesnadno popsatelné pojítko: mají nějaký význam, nějaký obsah, který se dá shrnout pocitem, a tedy i slovy.
Fotka, jak známo, je obraz, který musí vyvolávat emoce. Fotka tedy není jen nějakou informací. Je nositel nálady, příběhů, krásna nebo třeba strachu. A zcela nejlépe to bude fungovat v situaci, kdy ten smysl, význam nebo příběh bude jasně daný a popsatelný.
Otevřete nějakou reportážní knížku a zahlédnete to hned. Bude to něco jako “lovec jde horami v Afghánistánu a je v tom krásno, tajemno symbolizující napínavou historii i naději do budoucna”. Nebo otevřete domácí album a zjistíte, že nejvíce vás přitáhne fotka typu “nadšení zcela vyčerpané dcery, že se blížíme vrcholu kopce, přičemž celá ta fotka v sobě koncentruje radost z krásné přírody i únavu z výletu.”
Jste zmateni? Já vím, já vám říkal, že se to blbě vysvětluje.
Tak ještě jeden pokus. Opravdu zásadně je to vidět u pouličního focení. Fotka typu “italský úředník nese krabici s Legem někde v centru Říma” neznamená nic a i když bude vizuálně zajímavá, bude to vždy nuda – nebude vás bavit. Ale ve fotce “krásná servírka tak trochu jako z Felliniho vláčí tác s vínem a za ní zapadá slunce nad Kapitolem” prostě přežije. Protože se dá popsat, něco jasného znamená a je v ní celý ten Řím schovaný.
2. Většinou se prostě fotit nedá (nemá to smysl)
Tohle zásadní pravidlo vždy na mých kurzech fotografování vyvolává zděšení, nevoli až zklamání. Ale je to tak: v naprosté většině situací nemá smysl fotit, protože to prostě dopadne blbě.
A jasně, špatně se to vysvětluje a lidé to neslyší rádi. Vždyť přece, zní argument, když je někdo skvělý fotograf, výborné fotky přinese vždy. Jenže omyl. Když je někdo výborný fotograf, dokáže z jakékoliv situace vymáčknout maximum, ale zázraky to nezaručí.
Proč to tak je? Protože platí ono děsivě nutné (ale opravdu zcela zásadní) pravidlo, že fotku z 90 % dělá světlo a kompozice. S kompozicí si jde hrát vždy a všude, ale pokud není hezké světlo, fotky prostě nemají šanci. Právě teď venku podzimně mží – kdybych vyrazil na procházku do nedaleké Divoké Šárky, nepřinesu nic slušného. Ani já, ani nikdo jiný. Prostě to nejde (s mírnou nadsázkou řečeno).
Tedy zejména při focení v přírodě je jakákoliv opravdu skvělá fotka vlastně malý zázrak. Na ulici nebo v interiéru se z toho vždy dokážeme nějak “vylhat”, ale v krajině ne. Proto kolem sebe vídáme tak málo hezkých krajinářských fotek. A ano, blbě se to celé vysvětluje.
3. Hodnocení fotek je poměrně objektivní disciplína
Jedna z nejčastějších vět, která se ve focení objevuje v bezpočtu podob a obdob, zní: Každému se líbí něco trochu jiného, každý má trochu jiný vkus, nic jako “objektivně dobrá fotka” neexistuje.
Jenže to tak není: hodnocení fotografií je k překvapení mnohých poměrně objektivní záležitost. Samozřejmě platí, že každý má trochu jiný vkus a někoho zajímají více fotky zvířat než obrázky afrických domorodců. Stejně tak je zjevné, že v různých oborech a věkových skupinách budou lidé jásat nad něčím trochu jiným.
Ano, to vše nesporně platí. Ale platí také, že lidé dokáži dobré fotky velmi snadno poznat. Pokud byste při večírku na podlaze umístili 400 fotek z cest a požádali hosty, ať vyberou ty nejlepší, míra shody bude překvapivě velká: budou vybírat velmi podobně.
Proč to tak je? To se právě trochu blbě vysvětluje. Ale v stručné a mírně nepřesné větě shrnuto: protože fotka je prostě obraz. Obraz je něco, co má v sobě schováno krásno a emotivno. A lidé prostě dokáží snadno krásno i emotivno poznat.
A platí i to, že zkušený fotograf ze tří čtyř fotek naslepo pozná, zda je dělal zkušený borec, anebo někdo teprve na začátku cesty. Opravdu.
4. Pravidlo pravidel: Fotka v sobě musí udržet prostor
Jedno z nejdůležitějších pravidel fotografování zní opravdu nudně: ve fotce je za každou cenu potřeba udržet pocit trojrozměrnosti, tedy pocit prostoru. Jinými slovy: fotka, která nedokáže divákovi nějakými vizuálním triky nasimulovat 3D dojem, nemá moc šanci.
Je to pravidlo opravdu zásadní a snadno se přehlédne – ač je zcela všude. Ano, patří sem i to oblíbené “rozmazávání” pozadí u portrétů. Když chybí, je to nuda. To samé platí pro utváření prostoru u fotek krajiny: s mírnou nadsázkou se dá říct, že klíčové krajinářské kompoziční triky směřují právě k tomu. Linie cest a řek navádějí pohled do obrazu a podporují třírozměrnost. Práce s temným rámováním rozbíjí prostor do vrstev a posílá pozornost, kam si autor přeje.
Pokud si nyní říkáte, že to trochu přeháním, udělejte rychlý pokus. Aktivujte na mobilu portrétní mód a vyfoťte nějakou postavu. Pozadí bude rozmazané, ale protože jde o rozmazanost softwarovou, jde vypnout. A porovnejte obě verze – vidíte, jak drasticky ošklivější je ta bez “rozmazanosti”?
A proč to tak je? Prostě proto, že tohle pravidlo opravdu platí. Náš mozek chce vnímat svět ve třech dimenzích, ne dvou, což z definice nabízí fotka. Proto je nezbytné onu iluzi prostoru vytvořit.
5. Fotit znamená tvořit krásno
Tohle je snadno vyslovitelné pravidlo, ale – tušíte správně – přesvědčit náhodné fotografy o jeho významu není jednoduché. Tedy: jak už zaznělo, focení je 90 % procent aplikování triků a postupů spojených se světlem a kompozicí. A také zaznělo, že fotka je obraz.
A fotit prostě znamená používat zcela stejné postupy jako malíři (což zní zjevně) anebo designéři – vytvářející dokoliv od návrhu lampy, přes zahradu po dům. Tohle všechno směřuje k utváření krásna.
Abych vás nevyděsil slovem “krásno” – může znít kýčovitě, ale je prazákladem zcela všeho. Buď fotka funguje, a krásno s ní, anebo ne. Buď je nadesignovaná dobře (tak jako designový byt, magická zahrada, úchvatná lampa), nebo ne (jako byt, z něhož vás bolí oči, zahrada, kde se necítíte dobře, nebo lampa, na kterou není příjemné se dívat).
To vše je design, vytváření krásna. Blbé na tom všem je, že pravidla tohle všechno má, ale předávat je dál není jednoduché. Což si všiml každý, kdo si kdy hrál s taji kompozice: stačí malý detail, a vše se zhroutí: fotka přestane být hezká a není zcela jasné, proč vlastně.
Všechny dobré fotky spojuje pozoruhodná věc: zkušené oko v nich dokáže zahlédnou různé kompoziční triky a postupy, které zůstávají oku nezkušenému skryty. Ale pospojovat je v celek nebo je prostě jen zopakovat (okopírovat), to často bývá těžký boj.
Video: Co se ve focení naučit od slavných malířů (23 minut v 4K)
Málokdy reaguji na články na netu, tento ale má výjimku. Taky chválím autora za něj, je znát praxe. Všech 5 mi hovoří z duše. Mám jenom malinkou poznámku k bodu 3: Není hodnocení náhodou subjektivní disciplína, spíš než „objektivní“? V textu to z toho i vyplývá. Každý může považovat za skvělou fotku (a jiný vizuální výtvor) úplně odlišnou od „standardu“. Ten je samozřejmě daný technicky, kompozičně, atd., ale stejně může někoho zaujmout úplně něco nenápadného. Příkladové foto jsou zvolené výmluvně, zvláště ta s tenisovým pejskem.
Přeji vždy vhodné světlo a mnoho zdraví. PK
Petře, zdravím Vás a díky moc za komentář! A ano, v tomto smyslu máte samozřejmě pravdu: lidem se libí různé věci, hodně záleží na „expertnosti“ diváka atp… To vše platí. Ale: já mám na mysli něco mírně jiného: že dobrá fotka je relativně objektivní (zejména ve srovnání s okolními fotkami špatnými)… To se navzájem nevylučuje… Dobré světlo přeji! JR
Díky za reakci, i za nadstavbové dovysvětlení 😉
Skvělý blog a blogger také… I u vás jsem našel info k poslednímu zakoupenému přístroji (Nikon D5600+18-105DXVR) před nějakou dobou. Je skvělý, ale kvalitu dělá hlavně sklo a to bohužel musí být předmětem kompromisu.
Ať vydrží kreativní energie, nejen u fototvorby, ale i zde ve virtuálnu. Zdravím PK
Fotím takmer celý svoj život a to už mi ide 67-rok. Vždy ma fascinovala reportážna fotka – zachytiť ten rozhodujúci moment a dokumentárna fotografia … ale najmä pre mňa zlatá disciplína » fotografovanie prírody – prečítal som veľa kníh, videl veľa kurzov, ale tak jednoduchý a jednoducho vysvetlených tých tzv. 5 neopísateľných „pravidiel“ v tomto článku som ešte nečítal. Gratulujem autorovi k takému článku ale aj k youtube videu k nemu .
Vladimíre, moc Vás děkuji za pochvalu! Opravdu moc se jí vážím… Tak ať se daří a dobré světlo přeji… JR
Všech pět „pravidel“ bych dokázal podepsat. To světlo je zřejmě zmiňováno s jistou nadsázkou nebo zkratkou, protože „dobré světlo“ je věc velice relativní, což se těžko vysvětluje…:-)
Zdravím a díky…. A jasně, světlo je relativní opravdu hodně… JR
Vše, co jste tu sepsal, je věc názoru: například mne by více zaujal příběh fotografie italského úředníka nesoucího krabici s Legem než ta servírka..
Listopadové mlhy v Šárce si také dokážu představit jako velmi inspirativní, atd. atd.
Zdravím a samozřejmě, hodně věcí je věc názoru. Co jsem myslel je, že pokud byste cvakla onoho úředníka, téměř jistě byste se už k té fotce nikdy nevrátila, nebo přesněji řečeno, měla by jen malou šanci někoho obecně zaujmout, protože by za ní nebyl nějaký příběh a význam… A souhlasím, mlha v Šárce bývá skvělá, ale myslel jsem to tak, že pokud je takový ten protivný listopadový den (jako zrovna dnes), tak šance něco vyfotit je blízká nule…. Mějte se, JR
Tak popravdě – zrovna tenhle příklad se vám asi jako jediný v článku moc nepovedl, zrovna u „fotky úředníka s Legem“ si umím i bez větší fantazie snadno představit, že by jako streetphoto v jistém kontextu vyšla naopak hodně zajímavě a vracel by se k ní naopak leckdo 🙂
Je mi asi jasné, jak to bylo myšleno a v tomto ohledu souhlasím, nicméně ideální příklad pro ilustraci to fakt nebyl 🙂
Pokud má fotografie sdělovat divákovi víc, než je „běžné“, potřebuje mít fotograf krom znalostí a praxe potřebné cítění, prostě na to mít „buňky“, jinak zůstane max. v průměru, i kdyby se „rozkrájel“.
Zrovna tak divák, potřebuje umět obsahem dobrou fotografii správně vnímat, jinak to neocení.
Fotografie, které nemají jasně stanovený a patrný účel, lze vybírat a hodnotit vždy jen subjektivně.
Většina lidí tohle ale stejně neřeší a je jim to jedno.
Zdravím a ano, ve „vyšších vrstvách“ fotografie je určitě důležitý i divák, jeho znalosti, kontext, očekávání. Stejně tak i na straně fotografa, jak píšete… Přesto existuje, dle mého, poměrně silný soubor signálů, které jsou překvapivě objektivní. Ve smyslu, že pokud je ve fotce nějaký příběh a umí něco říct, bude obecně fungovat na skoro každého… JR