Kompozice fotografie: Nejdůležitější typ záběru na světě

Ptáte se, jak to zkušení fotoreportéři dělají, že dokáží jediným snímkem odvyprávět celý příběh? Jedna z odpovědí zní: často používají patrně nejdůležitější typ záběru na světě, který dokáže zachytit několik vrstev příběhu a diváka vtáhnout do děje. Tedy záběr focený širokoúhle a zblízka. Jste zmateni? Nevadí, pojďme to prozkoumat.

K nejslavnějším větám dějin fotografie patří citát legendárního fotografa Roberta Capy: “If your photographs aren’t good enough, you’re not close enough.” (“Pokud nejsou vaše fotografie dost dobré, nejste dost blízko.”)
Generace expertů se přou, co přesně tím myslel, filozofování nicméně nechme stranou a vezměme si z toho to klíčové: pokud je mezi vámi a fotografovaným člověkem (nebo jiným objektem) malá vzdálenost, fotografie může mít velkou sílu vyprávět příběhy. A být prostě skvělá.

Portrét je portrét, zblízka je zblízka

Anebo začněme ještě jinak:  Víte, jaká nejčastější chyba (nebo neobratnost, chcete-li) ničí nejvíce fotografií z cest? A co často působí nemalé utrpení návštěvníkům různých cestovatelských přednášek a večírků trpících nudou?
Ona chyba je v prosté úvaze autora oněch fotografií, který si někde v uličkách starého bazaru řekne: “Hmm, to je ale hezká prodavačka suvenýrů, tu si vyfotím!” Potud je jeho úvaha zcele správná, fotit je třeba… Vše se však pokazí ve chvíli, kdy vytáhne své “dlouhé sklo”, tedy teleobjektiv a na svůj objekt zazoomuje z několikametrové vzdálenosti.

Co je na tom špatně? Na jedné či dvou fotkách nic, to naopak mohou být skvělé portréty. Pokud ovšem onen fotograf z celé dovolené přiveze jen a jen tento typ “z dálky přiblížených fotek”, špatně bude skoro všechno. Hlavně to, že všechny fotografie budou postrádat to, co dělá fotku fotkou: atmosféru, kouzlo místa, příběh, emoce. Jinými slovy, pokud chcete na cestách (anebo i na rodinném výletě) pořizovat opravdu hezké fotografie, zoomovat nestačí.

Pojďme to rozplést, než vás stihnu zmást. Nejlépe se to dá pochopit na příkladech, jak jinak… Hezky to je vidět na sérii obyčejných fotek z mého nedávného kurzu focení (kde se s podobnými kousky hrajeme opravdu hodně). Jedna z účastnic zde sehrála roli oné imaginární “orientální prodavačky suvenýrů”, zkrátka kohokoliv zajímavého, koho chceme vyfotit na cestách či doma.

Varianta kompozice č. 1: Se zoomem z dálky

Takto či podobně dopadne většina podobných záběrů z cest vzniklých v neodvratné logice: “Hm, ta dáma je zajímavá, tu si vyfotím, tedy si ji hezky přitáhnu zoomem z několika metrů a bude…” Tedy cvak a je to…
Možná si právě říkáte: No ale vždyť ta fotka i jiné podobné fotky se zoomem z dálky jsou hezké, vždyť se zoomem z několika metrů se fotí i v ateliéru portréty, tak co je na tom špatně?!
A já rychle dodávám: na portrétu samozřejmě špatného není nic, naopak, je to královská disciplína. I tato fotka je pěkná… Ale zkuste si představit, že podobných fotek přivezete z cest stovky… Pak to kouzlo rychle přestane fungovat… Kdo by se na to díval?
Důležité je chápat i PROČ by to byla nuda – podobný portrét nám zkrátka nedovolí zachytit právě ono klíčové: atmosféru, kontext, příběh, zkrátka cokoliv dalšího…
A to je právě ona chvíle, kdy je třeba zoom odložit a jít blízko.

Varianta kompozice č. 2: Širokoúhle a zblízka

Druhý snímek jsem vyfotil úplně jiným postupem – šel jsem blízko, opravdu hodně blízko, a kromě hlavní postavy jsem tak mohl zachytit i “něco” navíc… To “něco” je přitom zcela zásadní – může to být kulisa města, může to být nějaký další příběh někde na pozadí, může to být opravdu ledacos. Ať tak či onak, to “něco” nám zcela zásadním způsobem pomáhá dát fotce atmosféru, emoci, příběh, tedy zkrátka to, co obvykle dělá fotku fotkou…

Na této stránce můžete prozkoumat další motivy toho samého – hlavní osu “příběhu” utváří jedna postava, ale při utváření atmosféry jí sekunduje ještě i něco jiného, kulisa města, lidé, ledacos.

Pro zajímavost: všechny fotky na této stránce jsou focené pevnou “osmadvacítkou”, ať už na těle starého dobrého Nikona FM2 (film či diáky) nebo v době novější na Canonech 5D…

Pokud byste udělali anketu mezi fotografy a ptali se jich, jaký jediný pevný objektiv by si sebou vzali na pustý ostrov, nemám vůbec pochyb o výsledku: většina z nich by asi zvolila právě onu “osmadvacítku” nebo “pětatřicítku”… Jinými slovy, něco širokoúhlého. Protože jen s takovými objektivy se dají opravdu vyprávět příběhy.
Pokud právě hledáte, jaký že to máte objektiv, buďte bez obav: právě ten širokoúhlý máte zcela jistě – na nejběžnějších zrcadlovkách se setovými zoomy se prostě jen snažte držet “těch nejnižších čísel”, zpravidla kolem 18 mm (což, mimochodem, odpovídá právě oné osmadvacítce na full-frame těle).
Nu a nevymlouvejte se, že se vás to netýká, že fotíte mobilem… Vězte tedy, že mobily jsou vybaveny objektivy širokoúhlými a jsou stvořené právě pro experimenty, do kterých vás tu dnes nutím… Prostě se naučte chodit blízko.

Jak na tu kompozici? Blízko, blízko…

Tvrdím tu, že bez tohoto typu kompozice se nedá žít i to, že pokud se ji naučíte, z hodiny na hodiny se promění svět na vašich fotkách, bude pestřejší, zajímavější, napínavější… Konečně pochopíte, proč jsou všechny ty slavné reportážní fotky z knížek a stránek National Geographic tak kouzelné… díky širokému úhlu záběru se tam toho prostě nacpe víc…
Co netvrdím je, že jde o záběr jednoduchý. Není jednoduchý… Přesněji řečeno je docela těžký, jak se ostatně velmi rychle přesvědčíte, až ho začnete zkoušet.

Chytákem prvním a základním je prostý fakt, že musíte jít blízko své “oběti”. Blízko, tak blízko, že si na ni můžete sáhnout.
Nu ano, to vám zpočátku bude dělat velké problémy, protože vám to bude nepříjemné, o oběti nemluvě… Jenže bez toho to nejde, bez pořádného přiblížení prostě nedokážete zachytit onu klíčovou postavu a ještě to “něco” kolem ní.
Prozkoumejte ještě jednu fotku z oné série (viz níže)… Říct o ní, že je ošklivá, je slabé slovo… Je prostě děsivá… Přesto i takto dopadne mnoho snímků, u nich si autoři říkají: “Jé, zajímavý člověk, toho si cvaknu z pár metrů”… Jenže to dopadne takto hrůzně…
Přitom k o 1000 procent lepší fotce (viz výše) je jen pár krůčků – stačí jít blízko a vše tam nějak poskládat…

Prostě to zkuste, variant je mnoho, přesto je pár bodů, bez nichž to moc fungovat nebude:

– ona “hlavní postava” většinou nebude vypadat dobře, pokud bude ve středu snímku. To “většinou” je ovšem zcela zásadní, někdy to funguje velmi dobře (viz právě obrázek dáma + věž výše, kde jde o kompozici de facto středovou)

– ona postava by se více méně měla většinou trefovat do zlatého řezu, či, řečeno po lopatě, vždy se snažte, aby její hlava byla blízko horní strany obrázku (a někde kolem svislé třetiny)

– ve chvíli hledání ideální kompozice přemýšlejte, co bude to “něco” navíc, jak poskládat do záběru dalších lidí, kulisy města, čehokoliv. Na této kulise záleží skoro stejně zásadně jako na oné hlavní postavě

Riziko kompozice: Rána pěstí

Kdykoliv někoho nutím trénovat focení zblízka, do několika minut se vynoří ona logická a zásadní otázka: “A to mám vážně přijít k někomu na 80 centimetrů a cvaknout mu do očí? Vždyť dostanu pěstí!”

Nu ano, to je vážně problém… Ale opravdu to jinak nejde, blízko se prostě musíte dostat, jinak fotka nevznikne…

Co s tím? Cesty jsou dvě:

1. Foťte od boku: marná sláva, pokud chcete přivést z cest nějaké použitelné fotky, musíte se naučit proplétat se davy, číhat na vhodnou příležitost a ano, cvakat lidi širokoúhle zblízka… Prostě to trénujte, a když uvidíte nějakou kompozici, které bude naprosto neodolatelná, nějak to prostě zkuste, foťte od boku, či ještě lépe v rychlé chůzi s okem v hledáčku. Tvařte se nenápadně, případně pak rychle prchejte… Dělají to tak generace fotografů, tak proč ne vy?

2. Pomáhejte realitě: pokud je ona kompozice potenciálně neodolatelná a máte dojem, že fotka bude skvělá, zkuste se ještě nějak s onou obětí domluvit. Tedy, pokud by to byla ona imaginární prodavačka suvenýrů, prostě investujte oněch nekřesťanských 10 dolarů za nákup jablka či nějaké cetky… A pak ji poproste, zda ji můžete vyfotit… Téměř jistě bude souhlasit, jen ji před zmačknutím spouště možná zkuste nějak rozhýbat, aby nevypadala prkeně. Třeba prosbou, aby trochu popošla – a cvaknete ji ještě za pochodu.

Tedy vzhůru do akce, a hezky blízko!

[social-bio]