Je tahle moje fotka dobrá? Je tamta lepší? A co ten fotograf, je dobrý, nebo špatný? Málokteré otázky jsou tak časté a zároveň mnohdy bezvýchodné. Pojďme zkusit prozkoumat, co by to tak ta “dobrá fotka” mohla být. Samozřejmě, univerzální odpověď nenajdeme. Ale přesto platí: posuzování fotek je vlastně obecně mnohem objektivnější, než si mnozí myslí.
Hodnocení fotografií připomíná procházku minovým polem, málokterá lidská aktivita může způsobit tolik nepochopení, hádek i zlé krve. Ostatně věty “to se mi líbí, to se mi nelíbí” samy o sobě předurčují tuhle debatu k bezvýchodnosti: někomu se přece líbí – zní častý argument – auta červená a hranatá, jinému modrá a zaoblená…
Z čehož, zdá se, plyne, že hledání dobré fotky je vlastně předurčeno k neúspěchu, protože každý to vidí trochu jinak, každému se líbí něco jiného a ostatně ani fotosoutěže nakonec nic moc neukáží, protože i tam je názor o dobré a špatné fotce jen výsledkem hlasování pár jednotlivců…
Ale je to opravdu tak marné hledání? Odpověď zní: vůbec ne.
Navzdory názoru mnohých je “dobrost či špatnost” fotky často mnohem objektivnější, než se zdá. A při troše snahy je možné najít jistá vcelku použitelná vodítka…
Za co získá dobrá fotka body
Hledání “dobré fotky” tak vlastně trochu znamená jakési bodování: jsou věci, za které fotka získává body plusové více méně univerzálně (například když nese a předává emoce, viz dále).
Ale dále to pomyslné hodnocení pochopitelně hodně záleží na osobním vkusu i backgroundu diváka: jiné věci budou podněcovat mysl teoretika umění, jiné patnáctiletého fotbalisty s první zrcadlovkou. A tak to má být.
Vše neobyčejně zašmodrchají další plusové i minusové “body” ovlivněné různými módními výkyvy, technologickými novinkami i, samozřejmě, testem času.
Nakonec nám ale z té pomyslné “hodnotící” tabulky nějaká čísla přece jen vylezou a s nimi i jistá představa, co je vlastně “dobře” a co “špatně”. Pojďme se na to podívat…
1. univerzální pravidlo: fotka musí fungovat
S jistotou lze vyřknout v podstatě jedno jediné více méně univerzální pravidlo: Dobrá fotka funguje. To znamená, že je schopná vyvolat nějaký pocit, nějakou emoci, zkrátka na chvíli diváka zmrazit v toku času, přitáhnout jeho pozornost, vytrhnout ho ze zamyšlení.
Je to princip zcela univerzální, který se vztahuje na muziku, literaturu, umění, cokoliv. Když se nám něco líbí, je schopno to s námi komunikovat a něco nám sdělit… Tečka.
Až vás příště nějaká muzika třeba zcela pohltí za jízdy autem, bude to stejný princip: nevíme přesně proč, neřešíme moc obsah (je nám jedno, jaké nástroje hrají a co to je za kapelu), ale prostě jsme na chvíli lapeni.
Přesně tak fungují dobré fotky – ale nene, nepřestávejte číst s pocitem, že jste se ocitli v jakémsi akademickém a v praxi nepoužitelném článku…
Tento princip je v praxi hodně šikovně použitelný a navíc: vy ho osobně velmi dobře znáte a často používáte, jen to možná nevíte… Je to ten samý princip, který zažíváte například při hledání starých fotek v šuplíku nebo na harddisku počítače…
Lovíte něco konkrétního, před očima vám letí desítky fotek a 50 – 99 % z nich s vámi neudělá nic, ale pak se to stane: nějaká dávno zapomenutá fotka vás přitáhne, zmrazí a pošle na vás dávku emocí… Až se vám to příště stane, 1. vzpomeňte si na tento článek, 2. zkuste zjistit, proč ta fotka tak funguje.
Ta snaha zjistit, “proč něco funguje”, je mimochodem jedním z nejdůležitějších pouček ve fotografování: stále zkoumat, proč to celé dokáže “něco provést” a jak to případně příště zopakovat, je jedinou smysluplnou cestou k dalekému cíli “umět fotit”.
2. univerzální pravidlo: fotka nese harmonii
Patrně nejpodceňovanější fakt globálního fotografování je prostá zkutečnost, že kvalita fotky záleží do značné míry na její kompozici. A nemyslím nyní takové ty základní fígly á la pravidlo třetin. Ale “vyšší” patra kompozice, bez nichž se vlastně nedá fotit a stejně o nich ví vlastně málo lidí – všechny takové ty finesy, které se učí malíři po stovky let, i ve fotografování fungují naprosto a neodvolatelně, jen se vlastně nějak vytrácejí v běžné fotografické praxi…
Uznávám, není snadné vysvětlit, co myslím těmi vyššími patry kompozice. Ale dobré je vědět, že existují. Na kurzech třeba zkoušíme základní reportážní obrázky á la “postava je ve městě”… A fascinující je, jak málo stačí, aby dobrá fotka “zemřela” – stačí třeba, aby se postava dívala mírně jinam, a z fotky vyprchá energie s děsivou rychlostí…
Generace malířů by to dokázaly vysvětlit, fotografové, zejména začínající, to moc neřeší, fotografové pokročilejší se na chvíli zaseknou v úvahách á la “ten pohled by asi měl být nějak souběžný se zábradlím a hranou domů v pozadí, nebo ne?”.
Jak to, můžete se ptát, že “prkotina” á la malá změna úhlu pohledu fotku zlikviduje? Protože, viz předešlé řádky, před kompozicí není úniku.
A pokud si říkáte, že se vás to zase tak moc netýká, když fotíte “jen” fotky typu “dítě jde parkem”, tak se mýlíte. Týká. Kompozice se týká všech fotek, tak to prostě je…
Oním slovem, které se to dá obecně vysvětlit, je slovo “harmonie”, tedy to, jak dokážeme do fotky vměstnat klid a mír, případně energii a emoce.
Zkrátka: to, že se nám něco líbí a něco ne, je obecně mnohem složitější proces, než si mnozí uvědomují. Do hry vstupuje vážně mnoho nenápadných, ale v konečném součtu zásadních faktorů, které rozhodnou.
A dobré fotografy více než cokoliv jiného definuje právě to, že jsou si toho vědomi. A do nekonečna zkoumají a vyhodnocují dílčí kousky toho, co nakonec vede k dobré kompozici a dobré fotce.
Jak prosté, že?
3. univerzální pravidlo: hezká fotka ≠ dobrá fotka
Tímhle pravidlem jsem možná měl začít – bez nadsázky je tohle dle mého věcí zcela zásadní. Chyták ale je, že se opravdu blbě vysvětluje a že riskuji, že mě nyní budete považovat trochu za šílence, případně arogantního šílence.
Ale risknu to, snad víte, že nejsem ani jedno.
Zkrátka: jedno z největších nebezpečí číhajících na začínající fotografy je neschopnost poznat fotku “opravdu dobrou” a “jen hezkou”.
Co tím myslím?
“Opravdu dobrá fotka” je ta, po které fotografové i diváci touží: má v sobě energii, harmonii a hlavně: dožije se i zítřejšího dne – tedy my či (ideálně) i někdo jiný na ni rád pohlédne i s nějakým časovým odstupem, za rok, nebo třeba i za deset let.
Že to zní samozřejmě? Možná, ale dobrých fotek – těch, které přežijí test času – je opravdu málo. Zkuste si to, vytáhněte svá alba a hledejte fotky, na které se opravdu rádi znovu podíváte. Ty, které v sobě dokáží zachytit něco navíc a přežít… Že jich zase není tolik?
“Jen hezká fotka” je něco zcela jiného, byť se to snadno plete. “Hezká fotka” v sobě nemá ten test časem, žije jen jeden okamžik, je určena k okamžité spotřebě. Taková fotka funguje jen jednu jedinou chvíli, pak hned zemře a přijde naprosté zapomnění…
Například: kdybych nyní vylezl na moji zahrádku, vyfotil bych hezky kvetoucí sakuru a bezpočet tónů zeleně kolem. I v mobilu by to byla hezká fotka – zaujala by vás, přitáhla, někam přenesla – “hezká fotka,” řekli byste si asi.
Ale pak by ta fotka zemřela – zapadla by v milionech dalších podobných fotek, k nimž už se nikdy nikdo nevrátí… Proč taky?
Pozor, nepochopte mě špatně: neříkám, že “hezká fotka” je špatná, vůbec ne! Jen říkám, že je třeba chápat onu drobnou nuanci: že to většinou opravdu není dobrá fotka, tedy ta, která přežije více než pět minut. A tedy to není fotka, kterou – přiznejte si to – byste přece chtěli dělat i vy…
Poznámka: Abyste mě nebrali úplně za slovo, samozřejmě, existuje řada významných situací, kde toto “mudrování” vůbec neplatí. Pokud budete chtít vyfotit keramický hrneček do svého e-shopu, rozlišení dobrá/špatná fotka poběží po jiných hranicích a od hrnku opravdu tu emoci a příběh požadovat nebudeme. To samé platí třeba u některých typů sportovní fotografie: klíčové je opravdu zdokumentovat “jen” to, že někde někdo byl a něco dělá, a pořád to bude skvělé. Ale: i tu platí, že existují vyšší patra, kam je možné dostat se právě jen s těmi všemi proprietami, o nichž tu mudrujeme… Špičkovou fotku jídla v kuchařce dělají právě ony emoce, harmonie, schopnost přitáhnout, a bez emocí se neobejde ani nejvyšší patro právě oné sportovní fotografie… Zkrátka, opravdu to je věc univerzálně platná.
Instragram, ráj hezkých, nikoli dobrých fotek
Samozřejmě, svět nyní vlastně tak trochu patří “hezkým fotkám”, jak jsme si je popsali v minulých řádcích. Sociální sítě a zejména Instagram jsou jejich hlavní svatyní… Je to paralelní vesmír, v němž většinou (byť samozřejmě ne vždy) žijí jen fotky hezké, krátkodobé, instantně umírající. Tedy nikoliv opravdu dobré…
Než mě odsoudíte jako nemoderní vykopávku neschopnou přijímat nové výzvy, rychle dodávám: to vůbec nemyslím nijak kriticky, naopak! Já sám mám Instagram hodně rád (viz můj profil) , cpu tam taktéž různé přebarvené zdivočelé obrázky, a dost mě to baví… A dokonce Instagram hájím před těm “tradičními fotografy”, kteří ho považuji za cestu do pekla…
Tedy rozhodně není třeba bát se světa instantních, rychle zářících a zároveň ale rychle umírajících obrázků… Je ale zásadní vědět, že to je jiný vesmír než ten, v němž funguje tradiční focení.
Instantní rychlé focení “hezkých fotek” nedokáže vyřešit to, co obecně od focení chceme: zachytit hezky dovolenou, růst děcka, neřku-li portrét vnučky babičce na Vánoce. K tomu všemu je třeba znát takové ty “nudné” věci á la ISO, clona a kompozice…
Samozřejmě neplatí, že tyhle instantní a rychloobrátkové fotky jsou jen výsadou sociálních sítí. Nejsou, je třeba říct, že tvoří velmi zásadní část toho, co fotí začínající fotografové prvních pár let. Je to zcela v pořádku, jen je třeba prostě vědět, že ty fotky zemřou a že je třeba někdy jít i dál…
Zkrátka, až budete příště fotit něco á la “labuť pluje po Vltavě” nebo “dlouhé stíny se romanticky povalují podloubím” nebo “jinovatka zahaluje spadané listí”, vzpomeňte si na tento článek a položte si otázku: Budu se ještě někdy na tuhle fotku dívat? Má ta fotka šanci přežít do příštího týdne?
Odpověď je poměrně jednoznačná a zní zcela jistě: ne. Zkuste si ji jen připustit, byť snadné to není..
A znovu rychle dodávám: pokud si nyní říkáte “co je toto za arogantního hňupa?”, neříkejte si to! Focení je hlavně zábava a každý, nechť fotí, co ho baví – jen, věřte mi, je vážně šikovné tušit, co vaši fotku čeká za pět minut či za dva dny…
Past na dobré fotky: pořád ta samá místa
Víte, jak pozná fotograf příchod jara? Facebook a Instagram začnou zaplavovat fotky z tzv. Moravského Toskánska, to je taková ta fascinující krajina kolem Kyjova, kde zelenající se pole malují v kopcích neuvěřitelně krásné výjevy.
A pozor, mnohé ty fotky jsou opravdu dobré, ne jen hezké. Mnohé opravdu dokáží to maximální, tedy být pověšeny na stěně, přitahovat pozornost a hlavně dokázat to třeba i za rok dva.
V čem že je tedy problém, ptáte se? Právě v onom množství, které každé z těch fotek ubírá v myslích diváků pomyslné body za pocit “více než 180 zelených kopců za den opravdu psychicky nezvládnu…”
Jistě, je to nefér, protože mnohé z těch fotek jsou, jak už jsem zmínil, dobré až skvělé. Ale jakmile se nějaký motiv posune do zóny “klišé”, je to pro fotky špatná zpráva…
Nejsou to samozřejmě jen zelené kopce, podobně nervy drásající mohou být na podzim například fotky z Českosaského Švýcarska (na podzim tam jsou mlhy, pokud to nevíte). Opět platí, motivy to jsou krásné, fotky dobré, ale dlouhodobě se to nedá vydržet…
Zkrátka, nemají to ti fotografové snadné, o fotkách nemluvě.
Pořídit opravdu kvalitní a pěknou fotku jde skoro čímkoliv, co fotí, ale chce to splnit několik bodů: zajistit technickou kvalitu, zajistit správnou kompozici, zajistit emotivnost, zajistit důležitost fotky či nějakou vypovídající hodnotu a správnou barevnost či černobílost a nakonec výřez, ořez či rámeček a stačí jedna chyba v něčem, aby to nesedělo a fotka nemusí se dobrou stát, proto většina fotografií dobrých nebude a čím je fotograf zkušenější, tím více takových fotek pořídí.
Poslední dobou jsem si zamilovala fotografování čehokoliv ale i makro fotek. Začala jsem se na svět kolem sebe dívat jinak. Začala jsem přemýšlet, co by stálo za to, abych to zvěčnila. A pokud chci nějakou fotku sdílet, dám si týden nebo dva od ní odstup a přemýšlím, jestli se bude líbit i mým přátelům a sledujícím…Na druhou stranu mám fotky (spíše momentky) například ze závodů nebo z výletů, které nejsou dokonalé, ale prostě je musím zveřejnit. 🙂
Zdravím a děkuji za komentář! JR
Asi hodně s křížkem po funuse, ale dostala jsem se k tomuto článku až teď.. Já jsem ještě ve fázi, kdy profi vybavení nepotřebuji. Občas se sice lidi diví, jaké dobré fotky lezou z mého mobilu, ale stále se učím těm základním věcem výše, hlavně kompozici, vidět světlo, aby fotka žila.. Za mě ale se stále učím i vyfotit správně ten kýč. Západ slunce, včelu na květu, jinovatku.. Nikomu to samozřejmě neukazuji, ale myslím, že i to je krok k tomu, umět lépe fotit. Abych i s takovou fotkou byla spokojená, že má dobrou kompozici, ne nudnou, dobré světlo, hloubku ostrosti.. A díky, že se věnujete i nám začátečníkům.
Dobrá fotka. Pro mně je dobrá ta která dokumentuje životaběh.Dokonale nedokonalá. Chci si jednou probírat stránky albíka , děti kolem a já budu namouduši přísahat. Tam jsem byla. A budu vyprávět. Kdybych neměla fotky jistě by nebyl ani příběh.
A tady se objevuje jeden, podle mne důležitý aspekt. K čemu má fotografie sloužit? Pokud má vyvolávat vzpomínky na pěkná místa která jsme navštívili, lidi, které jsme potkali, tedy jako nás soukromý archiv vzpomínek, budou na ni kladeny zcela jiné požadavky, než na fotografii, kterou chceme zpřístupnit svým známým nebo i veřejnosti. Je to prosté. Jsou to naše vzpomínky a k těm se vážou i naše zážitky. Pro nás jsou takové fotografie nabité emocemi a nesou nějaké sdělení. To ale neznamená, že stejné emoce a stejné sdělení budou vnímat i ostatní.
Je dobře, že jste i tutu problematiku uvedl. Hodnocení fotografií je svým způsobem subjektivní. Přesto poměrně dobře lze fotografie hodnotit, pokud k tomu je důvod. Fotografie je v základu řemeslo, které slouží jako sdělovací prostředek pomocí obrazu. Důležitý je tedy zejména obsah sdělení. Forma provedení má sloužit obsahu. Záleží mimo jiné na stylizaci významu obrazu, případném tvůrčím vkladu autora a na účelu dané fotografie, pro který je určena. Je potřeba porozumnět obsahu ze strany fotografa – autora i diváka – adresáta sdělení. V tom bývá často problém. Lidé jsou navíc zahlceni informacemi ze všech stran a bývá i proto obtížné rozlišit kvalitu obsahu fotografie. Má smysl hledat řešení a o obsahu přemýšlet, pokud tomu tedy chce člověk víc porozumnět.
Dobrý den,
jen bych připomněl, že v Praze žil fotograf, jehož všechny hezké fotky byly i dobré fotky. Byl to Josef Sudek.
Zajímavé téma! Byl jsem na jedné fotovýstavě v Brně a viděl jsem tam veřejně vystavenou fotku,
kterou bych já ihned po stažení z kamery do pc okamžitě vymazal jako zcela nepoužitelnou!
A tam se honosila ve výstavním rámečku! :-)) Prostě rozmazané cosi, kompozice nula,
ale asi to mělo schopnost podněcovat fantazii diváka! Nebyla to fotka mé krevní skupiny.
Asi to takhle dělá většina fotografů, že maže zcela jasně neostré, rozmazané cvaky,
také možná tím dělají chybu, protože tyhle nepodary mají šanci být „na výstavě“ daleko větší než
ty hrozné orosené pavučinky, šmouhovaté vodopády, roztomilí ptáčci, kouzelné krajinky a rozkošná děťátka,
koťátka a pejsci, abych alespoň částečně vyjmenoval zprofanovaná fotografická témata.
Jo a ještě západy a východy slunce, na ty nezapomeňme!! 🙂
Zdravím! No je pravda, že soudnost fotografů někdy není na nejvyšší úrovni.. Já zároveň ale dost hlásám ve focení princip „ať si každý činí, co chce“, tedy nehodnotím, nevztekám se a jsem nad věcí, protože se klidně mohu plésti… JR
Dobrý den, pěkný článek a pravdivý, až na jeden detail, opravdu mám fotky na které je pro mne potěšení se dívat pořád a donekonečna, ale co okolí? Jsem já opravdu ten kdo dokáže posoudit vlastní fotografii? Jsem naprostý amatér, fotografuji už léta ale moc sofistikovaně to nedělám. Nejspíše vyrábím hory kýčovitých záběrů, ale nemohu si pomoci, svět kolem je tak krásný a zajímavý :-). Ale loni se mi myslím povedla konečně fotka, kterou nejspíše ocení i neznámý cizinec…..
Dobrý den, já bych se tím hlavně příliš netrápil, ono i to okolí Vaše hezké fotky ocení, a hlavně: focení je zábava a koníček, tedy bych to tak bral a šel svoji cestou, jakkoliv to může znít kýčovitě… JR
Jsem začátečník, fotím kompaktem Sony CyberShot DSC-RX 100. Zatím me zajímá vše, chci se hlavně naučit manuelní nastavování aparátu, rady, fígle atd. ☺
Nóóó hezký, ovšem chybí mi nějaké to poučení,- prostě co s tím??? Víte- mám ve svém „archivu“ spoustu (vlastně všechny) fotografií alá krásná rozkvetlá jabloň…. Ovšem já vím proč jsem to fotil, co jsem tam kdy vlastně zažil… Jenže ten příběh znám jen já, pro mě je ta fotka skvělá; a s přibývajícími lety je ještě lepší. Pro MĚ! Proto svými obrázky nikoho neobtěžuju na instagramech… 🙂
Zdravím Vás, Drahoši. Když dovolíte, já myslím, že jste to trefil přesně – je rozdíl mezi soukromým a veřejným. Ten příběh za soukromou fotkou je můj nebo váš a fotka ho ostatním lidem nesdělí, a ani ho nemá sdělovat, protože je přece soukromý. Taky mám fotky jabloně u nás na zahradě a vidím tam (v duchu) svoje děti v červených tepláčkách, když jim byl necelý rok, a pak spoustu dalších roků a událostí. Takže pro mě otázka stojí tak – co za příběh nebo pocit („emoci“, jak se tomu dnes říká) může fotka mé jabloně sdělit ostatním? Jestli je to jenom, že „rozkvetlá jabloň na jaře pod modrým nebem je krásná“, tak to holt je dost slabé, protože milionkrát řečené jinými přede mnou. Tedy ošoupaná myšlenka, žádný objev. Geniální foograf asi dokáže i na tomhle objevit – a divákům ukázat – cosi nového, čeho si zatím nikdo nevšiml, nabít fotku nějakým filozofickým sdělením o životě, dramatem, které ostatní zasáhne. Pěkný den!
Zdravím! No jo, to je samozřejmě otázka zásadní… Ale myslím, že důležité je prostě vědět, že tam ty limity jsou – a prostě vědět, že ta jabloň nebude moc fungovat mimo Váš okruh. Ale: to dle mého vůbec nevadí, protože prostě fotíme pro radost a pokud to onu radost působí, tak hurá… Tedy žádný stress… JR
Parádní článek, občas odpovídá mému rozpoložení „má cenu vůbec tu fotku nechat nebo ji rovnou smazat?“
Shodou okolností jsem dnes přes Moravské Toskánsko jel, říkal jsem si několikrát odkud kam by šlo fotit apod. a zároveň „má to vůbec smysl, při tom jaké nájezdy tu pořádají „profíci“?“ Jistě, cvičný smysl to má, ale i tak… Když se člověk pročte tématikou krajinářské fotografie, tak zjistí že na to snad ani nemá techniku. Téma na další článek? Jak fotit … bez profi vybavení? 😉
Zdravím! Já si osobně myslím, že nutnost profi vybavení je dosti přeceňována, zejména u takového toho rodinného a cestovatelského focení. Pravda, krajináři to mají o chlup těžší, ale i tak bych to nepřeháněl, nakonec, opravdu platí to banální: záleží na světle a kompozici… JR
Jak fotit bez profi vybavení? Otázka přímo hamletovská. Být, či nebýt? Jistě. Na vybavení záleží. Není ale ani zdaleka tak důležité, jako schopnost fotografa vidět. Ono totiž nezáleží tak dalece na tom čím se fotografuje, ale na tom, jak se fotografuje. Mnohem důležitější než technika, kterou použijeme, je otázka, jak dokážeme potencionálního diváka svojí fotografií oslovit. A nejde jen o dodržování kompozičních pravidel (ta mimochodem nejsou žádným dogmatem, které se v žádném případě nesmí porušit). Jde o to, jak fotograf dokáže zachytit ono kouzlo okamžiku, svoje pocity a emoce.
Tak že moje rada, pokud mohu radit je: „Fotografovat, fotografovat a zase fotografovat. A učit se z chyb, které při fotografování udělám.“
Dobrý den. Opět dobře napsáno, díky.
Děkuji děkuji! JR
Dobrý den, Jene, díky za další provokativní článek! Napadá mě například: „fotografie je jediný obor tvorby dostupný absolutně komukoli, stačí vlastnit mobil“, „pro každého entuziastu by bylo tuze užitečné mít vědomostní minimum z teorie a dějin umění, zejména výtvarného“ , „fotografie je dvojdomá, protože je to jednak pragmatické řemeslo, jednak autorská činnost s ambicí jedinečnosti“. Přeji pěkný večer!
Děkuji děkuji! Ano, rychlý start je ve focení zároveň jednou z největších brzd začínajících fotografů, to je tedy pravda! JR