10 rad: Jak fotit psy obyčejným foťákem

Fotografování psů je oblíbené téma mnoha fotografů, začínajících i zkušených. Totiž: on to mnohdy bývá docela těžký oříšek. Tu je pár rad, na které je dobré při cestě za lepší psí fotkou v začátcích myslet…

Psa nemám, ale takových nás na světě vlastně asi moc není – protože ona otázka “jak mám dobře vyfotit svého miláčka zcela obyčejným foťákem” patří rozhodně k evergreenům mých fotokurzů.

V létě jsem dokonce vyrazil do jednoho útulku, abych tam přímo na místě zkusil vymyslet, jak by ti pejsci šli vyfotit co nejlépe v podmínkách hodně provizorních. A to vše jen nejobyčejnější zrcadlovkou – pes Adam na této stránce je focený Nikonem D3300 se setovým objektivem 18-105 mm.

Dohledal jsem pak fotky z ještě z jednoho individuálního kurzu, kdy došlo i na focení psa jménem Gary Cooper (ten je mým Canonem 5D mark iii), viz úvodní fotka.

A tu je tedy pár rad – určeny jsou, dodejme ještě, více méně pro začátečníky.

1. Dobré je fotit ve výšce očí

Tohle je vlastně docela banální rada, ale ať to máme všechno pohromadě: tedy tak jako děti, kočky a vše ostatní živé je obecně nejrozumnější fotit z výšky očí, případně jen z nevelkého nadhledu.

V případě psů se to dá říci ještě konkrétněji: fotky hodně seshora moc fungovat nebudou, budou takové nudné a divné. Mírné podhledy (tedy když půjdeme ještě trochu níže než jsou oči) naopak mohou být velmi zajímavé, ale kdo by se to po té zemi plazil, že? Pochopitelně to neplatí 100%, tak jako vždy ve focení by nebyl problém najít mnoho případů, kdy bude hezké i něco netradičního a hodně seshora.

2. Klíčová kompozice č. 1: širokoúhle zblízka

Pro psy platí velmi zásadně ono klíčové kompoziční pravidlo, že je potřeba před zmáčknutím spouště rozhodnout se, co od fotky čekat. Cesty jsou dvě, obé jsou platné, jen je dobré o nich vědět a nemíchat je. Tou první (a těžší, dlužno říci) je záběr reportážní – fotí se zblízka a širokoúhle (tedy nezoomujeme).

Ke psovi (anebo čemukoliv jinému, včetně lidí, u nichž to je klíčová reportážní pomůcka) jdeme hodně blízko, více méně na dotek ruky. A k čemu to je dobré? Párkrát to zkuste a uvidíte, do obrázku dokážeme dostat někdy až překvapivě hodně věcí z okolí, a tedy i to zcela zásadní: atmosféru…

Jen pozor, tohle funguje jen tehdy, když v obrázku bude více než hlava, v ukázkových obrázcích tam je celý pes (proč ne jen hlava, viz další bod).

Je to, svým způsobem, patrně nejdůležitější typ záběru na světě – jen není moc intuitivní, a lidé ho proto moc nepraktikují, což je velká škoda (či chyba, přesněji řečeno)…

3. Klíčová kompozice č. 2: portrét z odstupu

Pokud chcete vyfotit něčí hlavu (lidskou či psí), nedělejte to tak, jak to činí skoro všichni na sociálních sítích: nechoďte blízko a nefoťte jen hlavu, fotka bude nepřirozená, divoká a většinou ošklivá, protože hlava bude zdeformovaná. Klíčový a (opět nepříliš intuitivní) princip focení portrétů tedy zní: poodejděte pár krok od psa (člověka) a hlavu přitáhněte zoomem.

Co se stane? Vznikne (s trochou štěstí) něco opravdu mnohem hezčího – od cvaknuté fotky širokoúhle zblízka se bude portrét lišit především tím, že ono zazoomování “odkrojí” okolí, pozadí, kontext – a můžeme se plně soustředit na ušlechtilou tvář (čenich) fotografovaného tvora…

Opakuji: neříkám, že jedna varianta je dobře a druhá špatně – jen je třeba chápat, že oba typy kompozice prostě fungují jinak. Přičemž, pokud mohu doporučil, hezčí fotky nejspíš vzniknou při onom hraní si “širokoúhle zblízka”.

4. Bez blesku to mnohdy nepůjde

Pokud opravdu začínáte fotit, tato rada vás možná překvapí, ale je to tak: šance vyfotit psa bez blesku je často velmi malá. Blesk – navzdory své pověsti – slouží v běžném životě především k prosvětlování stínů (dítě s kšiltovkou) a zvýrazňování toho, co je blbě/nevýrazně nasvícené.

No a pes z definice často prostě nasvícený blbě bude. Hezky to je opět vidět z ukázkových fotek – blesk (takový ten vyskakovací přímo na foťáku obvykle bohatě stačí) prostě psa “vytáhne” a zvýrazní. A fotce, většinou, pomůže.

Na stranu druhou rychle dodejme, že blesk zároveň skoro vždy znamená trochu méně autenticity, tedy fotku může zároveň zlikvidovat – může vypadat divně, vyumělkovaně.

Poměrně často je to tedy volba ze dvou zel: buď je fotka taková nějaká plonková (bez blesku), anebo divně přesvícená a nepřirozená (s bleskem). Prostě se naučte hledat cestu menšího zla, tak to je ostatně u focení pořád.

5. Oči jsou klíčové

Tak jako u focení lidí, u psů (a čehokoliv živého) jsou klíčové oči – pokud nebudou jasné, viditelné, zřetelné, náš mozek bude mít problém fotku pořádně přečíst. Ta fotka se nám prostě nebude líbit. Proto je tahle rada důležitější, než se může zdát: udělejte vše proto, aby byly oči jasně vidět, pomůže to zásadně výslednému dojmu.

Zkuste tedy ulovit rozumné přirozené světlo, anebo včas pochopte, že bez blesku to opravdu nepůjde. (Hm, jak na ty fotky psů, co jim chlupy překrývají oči? Hm, já nějak nevím….)…

Anebo: pokud už budete fotky upravovat, zaměřit se na zesvětlení očí vůbec není špatný nápad – to je pradávný a velmi účinný trik u lidských portrétů. To proto mají v lacinějších časopisech ony krásné modelky oči pichlavě svítivé, retušér to prostě přehnal.

Zahlédnete to ostatně na té nepříliš hezké fotce výše (verze Gary bez blesku). Prostě nás štve, že oči nejsou vidět…

6. Na čem opravdu záleží: na světle a kompozici

Tohle vážně zní trochu nudně, ale nedá mi v jedné větě nezopakovat tu zásadní věc: foťák je důležitý, ale to, zda fotka bude dobrá, záleží na dvou jiných věcech: na světle a kompozici.

Světlo je opravdu naprostým základem všeho. Pokud je mizerné, prostě se můžete snažit sebevíc, ale výsledky budou bídné. A není to jen světlo v pravém smyslu slova: pro akční obrázky hodně záleží na tom, jaké je zrovna “k dispozici” nebe, bez kterého prostě fotky typu “můj krásný pes v terénu” nevznikne. Bude-li nebe připomínat šedivou masu bez struktury, bude to vždy nuda.

Plus: světlo samo o sobě nestačí – nejpodceňovanějším kouskem fotografování je kompozice – tedy schopnost poskládat rozumně a funkčně vše do obrázku tak, aby to fungovalo. Zkoušejte tedy ony dva základní přístupy (reportážní a portrétní) a nezapomínejte na jednoduchý fakt, že cokoliv vyfotíte proti nebi, bude výraznější a tedy obvykle zajímavější (jen při tom nezapomeňte bleskat, pokud nebudete fotit „po světle“).

7. Pátrejte po hezkém pozadí

Předmět fotografování (pes, v tomto případě)  je důležitý, to se ví. Ale jeho krásu může snadno sestřelit jakákoliv nedokonalost v jeho pozadí. Lidské oko má prostě rádo perfektní věci, a všimněte si, jak málo může stačit – zapomenutá sousedova noha, nepatřičné auto v pozadí, kus elektrického vedení, cokoliv…

Prostě na to pozor, pozadí je něco, bez čeho se vlastně moc nedá fotit – v našem případně jsme měli štěstí, že hned za psím útulkem bylo alespoň pole s lesem v povzdálí, kdyby tam byla cementárna, fotky by prostě nevznikly. Tečka.

Pro focení portrétním (se zoomem) to je výrazně jednodušší – tam často stačí jen kousek něčeho milého a harmonického, navíc to obvykle rozmažeme prací s hloubkou ostrosti (režim priority clony A/Av). Ale i zde je potřeba myslet na to, že pozadí rozhodne o dojmu z celé fotky: nejjednodušší je fotit například proti něčemu kompaktnímu zelenému, obvykle to funguje.

8. Trefujte se do vyzkoušených kompozic

Co se kompozice týče, vše už bylo vymyšleno a hledat nové cesty je zbytečné. Tedy se prostě dívejte kolem sebe na psí fotky jiných, a snažte se zapamatovat, jak je tam ono zvíře poskládané. Tedy bádejte nad tím, proč ta či ona kompozice funguje a jak ji pak zopakovat.

Nezapomínejte při tom, že mnohá “zásadní” kompoziční pravidla se obvykle dají porušovat – což tu platí zejména třeba pro situaci, kdy nám pes  tzv. “utíká” ze záběru. Tradiční poučka říká, že pohyb/pohled má směřovat “do záběru”, tedy tam, kde je ve výsledném obrázku více prostotu. Mnohdy to funguje, mnohdy ne, tedy si tím moc nestresujte.

Před jedním pravidlem však přece jen není úniku: fotíte-li detail psího obličeje (má pes obličej? napadá mě), oči by prostě měly být v jedné třetině záběru (tedy horní horizontální třetině). Stejně tak je dobré, aby hlava nebyla na středu, ale spíš do boku fotky (ač toto už zase porušit jde, viz hned další fotka).

9. A co pohyb? Automatika je opravdu málo

Ale co když chceme psa fotit v běhu, skoku, prostě při nějaké rychlé psí činnosti? Tedy jen mírně kategoricky připomeňme onen univerzální fakt: aby to dopadlo dobře, musíte být opravdu pány svého fotoaparátu a musíte být schopni ho nastavit, ideálně v manuálním režimu.

Zkrátka: s takovou tou plnou automatikou to vážně nepůjde, ona totiž (což vám výrobce neřekl) v podstatě vůbec nefunguje a fotit psa (či cokoliv v pohybu) a doufat, že foťák nějak trefí nastavení, je žel zcela naivní – skoro vždy to dopadne špatně.

Tedy ano, pokud už nechcete, aby se pes rozmazával, naučte se krotit základní parametry foťáku. V naprostém začátku bude stačit pochopit, že když na foťáku zvedneme ISO, i v režimu P jsme schopni pohlídat, aby čas nebyl moc dlouhý (a fotky se nerozmazávaly). Ale cokoliv sofistikovanějšího nepůjde bez nastavení režimu manuálního… A samozřejmě, pokud chcete při focení portrétů rozmazávat pozadí, pak je tu ona slavná priorita clony (A, Av)…

Za specializovaný průzkum stojí i režimy ostření – zejména ten kontinuální režim (AF-C u Nikonů a většiny ostatních značek), AI Focus u Canonů). To dokáže vyřešit, aby byl foťák schopen kontinuálně ostřit – například – na psa řítícího se přímo proti nám. (Základy nastavení foťáku viz Jak začít fotografovat v 10 krocích). Jen k tomu dodejte, že ne vždy to funguje tak, jak bychom si přáli, tedy kapka skepse je na místě.

10. Někdy to prostě nejde

A na závěr ještě jedna rada mírně cynická: smiřte se s tím, že někdy to prostě vůbec nepůjde. Platí ono základní (viz výše), že bez dobrého světla a hezké kompozice (včetně hezkého pozadí) to nejde. Černý pes na betonovém hřišti bude vždy vypadat plonkově (na zeleném záhoně už šanci má).

Černý/tmavý pes na bílém sněhu se zase bude vzpírat dynamickému rozsahu vašeho foťáku – rozdíl ve světlosti/tmavosti jeho kožichu a onoho sněhu bude tak velký, že foťák ho prostě technicky nedokáže zachytit. Jakýkoliv pes běhající po lese v nevalném světle se zase bude vzpírat zákonům fyziky: nebude v silách vašeho foťáku, aby při použití delšího zoomu dokázal při rozumném ISO cvaknout dostatečně krátkým časem a zvíře nebylo rozmazané. (Můj předlouhý seznam nevyfotitelných věcí viz 50 x pravidlo pravidel: Když to nejde, nefoťte.)

Tak dobré světlo a hezké psí fotky přeji!